"Když se mě cestou sem ptali, co tady budu dělat, tak jsem říkal, že dostanu hvězdu na chodníku slávy. A hned jak jsem to dořekl, tak jsem se strašně nafoukl. Zjistil jsem, že se taková věta vůbec nedá říct nahlas. V každém případě je to ale milé, ještě nikdy se mi nic takového nestalo," usmíval se Eben.
Role Válečka vás hodně proslavila. Bylo složitější začínat jako dětská hvězda?
Tady to není tak velký problém. Není to takový tlak, jako když se stane slavným Leonardo DiCaprio nebo Macaulay Culkin. Na takové dítě nastoupí mašinerie marketingu a z nebe se sypou dolary. Dítě na to nikdy nemůže být připravené a řada z nich to neunese. To se vám tady nestane.
Honorář za seriál Kamarádi ale asi také nebyl malý.
To bylo asi šest set korun. Pro mě to byla úžasná suma.
Co jste si za ni pořídil?
Protože můj strýc Ilja Hurník sbíral starožitnosti, tak mi poradil, abych si od jednoho sběratele koupil dva benátské svícny. Od té doby je mám doma.
Od dětských rolí jste se dostal k moderování a některé pořady s vámi slavily už desetileté trvání. Vypadá to, že jste zárukou diváckého zájmu. Je to tak?
Já jsem pekelná konzerva. Hrozně nerad věci měním. Když to funguje, tak to, proboha, neměňme. Nikdy jsem nevyměnil žádného muzikanta v kapele, Festivalové vteřiny z Karlových Varů dělám letos poosmnácté, pořad O poklad Anežky České jsme vytvářeli deset let, Plovárnu točíme patnáctý rok, značku auta používám dvacet let a ženatý jsem jednatřicet let.
Je po letech příprava na Plovárnu jednodušší?
Není. Záleží na tom, koho máte před kamerou. Čím více je člověk mediálně známý, tím je obtížnější vymyslet otázku, kterou ještě nedostal. Myslel jsem, že i přímé přenosy, které z hloubi duše nenávidím, budu snášet líp. Ale nelepší se to. Jsem rozklepaný a nervózní stejně jako poprvé.
Detailně znáte karlovarský festival. Dá se s tím zlínským srovnat?
Sotva jsem se rozkoukal, takže ještě nevím. Ale je to příjemné, protože jsem tady jako host a nemám žádné velké povinnosti ani stres.
Co se o zlínské akci v Praze ví?
Myslím, že dost. Je fajn, že tradice dětských filmů a večerníčků se udržuje. Těžíme hodně z toho, že řada výtvarníků měla během totality problémy a živili se jako dětští ilustrátoři. Na té vykloubené situaci určitě děti vydělaly.
Ve Zlíně jste dětem četl pohádku. Zažil jste čtení jako dítě?
Od rodičů ne, ale dědeček nám vyprávěl pohádky. Byl ze Slezska a uměl to velmi půvabně. Navíc prošel světovou válkou a příběhy z války byly pro nás pro kluky úžasné. Nebo jsme měli rádi pohádky bratří Grimmů, i když to jsou docela krváky. Ale děti je milují a já jsem nebyl jiný.
