Ten člověk je nyní bezproblémový, protože v ústavu bere léky pod dohledem lékařů. V okamžiku, kdy bude na svobodě a léky přestane brát, stane se z něj neřízená střela. Takže jediné řešení je chránit většinovou společnost a nechat ho v ústavu i když navenek to vypadá, že je v tom ústavu zbytečně.

Toto je ovšem systémový problém. Rozhodnutí soudu chápu, rozhodl se zřetelem ke kauze smíchovské vražedkyně.

Otázka je, co s tím. Asi by měla být možnost doživotního umístění podobného pacienta v příslušném, k tomu zřízeném ústavu. Právě jen a pouze pro podobné pacienty. Jen bez oněch vycházek mimo ústav. Pacient pod clonou léků se sice chová normálně, ovšem při svobodě jednání má možnost pod hnutím mysli uprchnout a samozřejmě si pro léčiva nepůjde. A může a nemusí se stát nebezpečným. Takže tu máme hned problémy tři. Etický, právní a medicínský. A řešení není snadné. Lékařům bude bránit etika povolání, soudcům jednoznačné vyjádření lékařů. Je to velice podobné jako diskuse o euthanasii.

Nestává se často, abychom většinově souhlasili s rozhodnutím nějakého soudu. V tomto případě si troufám tvrdit, že nejen sousedé v bytovém domě, ale většina obyvatel Zlína je za zde popsané uplatnění zásady opatrnosti ráda.

Pacient bude rizikový do konce života. Teď je třeba zajistit, aby nebyl nebezpečný okolí, což by v případě propuštění nebylo s jistotou zajištěno. Být na místě právníků, policie a lékařů, bych s propuštěním nespěchal, mohl by přijít k úhonu nezúčastněný člověk.