Od začátku své profesní kariéry zkušebního pilota nalétal Stanislav Sklenář 20 400 hodin, z toho 3 000 na větroni a zbytek v L-410. V kunovické továrně pracuje 43 let a ve svých 77 letech s pilotováním stále nekončí.
„První vzlet prototypu před padesáti lety si pamatuju. Sledovali jsme s napětím, jestli je všechno správně seřízené,“ zavzpomínal.
Sám si do tehdy ještě ne tolik známého letounu z Kunovic sedl jako pilot poprvé v roce 1976. Ne proto, aby vozil zákazníky, ale aby zkoušel, jestli letoun zvládá všechno, co má.
Jako takzvaný zalétávací pilot musel pokaždé počítat s tím, že i když je stroj zkontrolovaný, může mít ve vzduchu problémy.
Z roku 1977 si pamatuje tragédii, kdy se stroj při zkouškách zřítil u Nedakonic a zahynulo v něm pět lidí.
„Šlo o jeden z prototypů určených pro ruské zákazníky. Předváděl se vzlet ve smíšené posádce, podnikový šéfpilot Vladimír Vlk byl druhým pilotem a kapitánem byl ruský pilot. Nikdy se vyšetřování nedotáhlo do konce. Ulomil se ocas. Pravděpodobně šlo o let na jeden motor s tím, že musí pilot ‚šlapat nohu‘, aby letěl rovně. Mohlo se něco stát, že tu sílu na směrovce neudržel, noha se mu mohla podlomit. Aeroplán asi udělal rychlý pohyb, tak to se ulomilo,“ vzpomíná Sklenář.
Fabrika tehdy byla v šoku, smutek ze ztráty kolegů a kamarádů doplňovala nejistota z budoucnosti.
„Neměli jsme jiného zákazníka než Rusko, nevěděli jsme, jak se k tomu postaví. Byl to stroj vyrobený na jejich podmínky a požadavky. Sériová výroba se pak musela rozběhnout. Vše se nakonec podařilo,“ poznamenal Sklenář.
Jak se mu po tragické události ve stroji sedělo? „Museli jsme věřit technikům a dalším lidem, kteří stroj jednak kontrolovali a jednak těm, kteří počítali různé tlaky a podobně. Aby stroj vydržel pevnostně,“ říká pilot.
Sklenář s L-410 přistával ve více než padesátistupňovém mrazu na Sibiři, na mnoha místech v Rusku, za extrémního čtyřicetistupňového horka v Uzbekistánu nebo na malém ostrově Lady Elliot u Austrálie, který lidé navštěvují kvůli pozorování želv, které se tam líhnou.
Nejúspěšnější české letadlo slaví půlstoletí, vzniklo jich už přes 1 300 |
„Létali jsme tam se zájemci o koupi našich letadel. Přistávací dráha měla délku snad jenom pět set metrů, zároveň průměr tohoto kulatého korálového ostrova byl asi šest set metrů. Jen tam upravili povrch, dali kamení a hlínu. Šířka dráhy byla 22 metrů. Což je jen o dva metry více, než má rozpětí křídel naše L-410,“ poznamenal Sklenář.
Jednou s letadlem skončil v kukuřičném poli v Bulharsku. „Zkoušeli jsme do motoru stříkat vodu, aby se tím ve velkém vedru chladil. A při letu se stalo, že oba motory uhasly. Byli jsme ve výšce asi devět set metrů, takže do přistání bylo pár vteřin. Jen jsem zakřičel: Přivažte se, letíme do pole,“ připomněl s úsměvem Sklenář.
Letoun připravený přistávat v různých podmínkách zvládl nenadálou situaci bez problémů.
„Naštěstí se nám v době, kdy motory ještě dobíhaly, podařilo vysunout podvozek. Dosedli jsme na kola bez nějakých starostí. Vyšlo to mezi řádky kukuřice, klasy akorát rozbily plexisklo světlometu v přední části. Pak jsme jej odtáhli zpátky o dvě stě metrů a na druhý den jsme odletěli,“ vzpomíná.
„Člověk musí počítat se vším, ale tento letoun je konstruovaný na drsné podmínky. Proto mu stačí louky i silnice, všechno vydrží,“ dodal Sklenář, který od patnácti let chodil do kunovického Slováckého aeroklubu.
