Miroslav Náplava (vlevo) při besedě s Miroslavem Zikmundem na festivalu Neznámá

Miroslav Náplava (vlevo) při besedě s Miroslavem Zikmundem na festivalu Neznámá země ve Zlíně (16. dubna 2012) | foto: Dalibor Glück, MAFRA

Hanzelka a Zikmund vyjeli před 65 lety, na Kilimandžáru vznikl komiks

  • 1
Před 65 lety vyrazili Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka ve voze Tatra 87 na cestu kolem světa. Při té příležitosti vyšla kniha Legenda H+Z Cesta první a Cesta druhá, na níž se Zikmundem editorsky spolupracoval Miroslav Náplava. "Chtěli jsme cestovatele obrazně řečeno posunout do 21. století," vysvětluje.

Možná mají znalci knih H+Z dojem, že všechno o nich už četli. Proč vznikla tato kniha?
Protože všechno určitě ještě řečeno ani zveřejněno nebylo. Kniha je výborem z jejich díla, ale přináší i řadu novinek.

Výročí H+Z

Model vozu Tatra 87, kterým cestovatelé Hanzelka a Zikmund ujeli celkem 61 357...

Sedmadvacetiletý M. Zikmund a o rok starší J. Hanzelka vyrazili na cestu kolem světa 22. dubna 1947 jako inženýři a obchodní zástupci Tatry. Ani jeden tehdy netušil, že se už během cesty stanou legendou a i po více než půl století budou pro cestovatele alfou a omegou.
Za dva týdny vstupují na africkou půdu. První část cesty po světě vedla po Africe a Jižní Americe. "Původně jsme to plánovali na 2,5 roku. Nakonec byla cesta o rok delší," komentoval před časem třiadevadesátiletý Miroslav Zikmund.
První zdržení totiž přišlo už po třech týdnech. S Tatrou havarovali kvůli nefunkčním brzdám a museli ji poslat domů.
Jak se později ukázalo, nebylo to dílo náhody, ale jedna z nastražených překážek. A nebyla jediná.
Během více než tříleté cesty urazili 111 tisíc kilometrů a projeli napříč Afriku a Jižní Ameriku.
Spali na vrcholku Cheopsovy pyramidy, přejeli neznámou a nebezpečnou Núbijskou poušť jen s kompasem, vystoupali na nejvyšší horu Afriky, šest tisíc metrů vysoké Kilimandžáro.
Tam se potkali se třemi Čechy, se kterými náročný výstup podnikli. "Poradili nám, abychom v další cestě vynechali východní část Afriky a jeli středem. Díky tomu jsme zažili největší dobrodružství všech cest," upozornil Zikmund.
Oproti plánu se tedy vydali do oblasti pygmejů, kolem jezera Kivu a Kongo. Tam byli při tom, když začala chrlit lávu jedna ze sopek. "Taková možnost se naskytne jednou za několik životů," připomněl zlínský cestovatel.
A nasbírali i zážitky těžko sdělitelné. Třeba když se zúčastnili slavnostního obřadu obřízky u kmene Kafrů v jižní Africe, když se potkali s malomocnými v Jižní Americe nebo s lovci lebek v Ekvádoru.
Domů se vrátili 1. listopadu 1950 s hlavou plnou plánů. Na další cestu vyrazili přesně 12 let od začátku té první.

Takže si v ní něco nového najde i ten, kdo má cestopisů plnou knihovnu?
Ano. A navíc stále platí, že jejich cestopisy už tenkrát byly reportážně dokonalé. Jsou tam kapitoly, které se dají vyndat, dát k nim dnešní datum a trochu je změnit jazykově, a nikdo nepozná, že to vzniklo před půl stoletím.

Proč práce trvala tak dlouho?
Protože archiv H+Z ve zlínském muzeu je bohatý. Jezdil jsem k panu Zikmundovi téměř každý týden. Museli jsme vybrat texty, fotografie a dokumenty. Obrovskou práci mu daly jazykové korektury.

Shodli jste se?
Většinou ano. Jen občas pan Zikmund řekl, že by tam dal i další kapitolu, protože by do ní doplnil něco, co v původní knize nebylo.

Například?
Třeba výstup na Kilimandžáro. V původní knize popisoval výstup s Jiřím Hanzelkou. Ale ve skutečnosti tam byl i český cestovatel Stanislav Škulina. Ten ale z republiky emigroval. Takže když pak psali knihu, nemohli ho tam zmínit.

V knize jsou i nové fotografie?
Ano. Chtěli jsme vybírat ty, které nikdy nebyly publikované. V archivu jich jsou desítky tisíc. Vždycky jsem jásal, když jsem narazil na fotky, které pány tak trochu "polidšťovaly". Tedy že se na nich chovali jako my všichni ostatní, když cestujeme a zažíváme i legraci.

Jakou jste třeba objevil?
Třeba fotku z Núbijské pouště. Jasně že tam šlo o život, přitom právě tady vznikl nádherný snímek, na kterém Miroslav Zikmund jakoby plave v písku. A užívá si to.

Jak na takové fotky reagoval?
Většinou se zasmál. A to oceňuju. Vůbec se nebránil, nebál se toho, že by to snížilo jeho autoritu.

Součástí jedné knihy je i komiks, o kterém nikdo nevěděl.
Chtěli jsme, aby v knize byly faksimile dokumentů z archivu. Když je někde v knize přetištěný dokument, tak to není takový zážitek, jako když ho držíte ve stejné velikosti a podobě, v jaké skutečně existuje. To byla největší práce.

Myslíte s tím výběrem?
Přesně. Byli jsme omezení velikostí obálek. A teď si představte archiv, který má statisíce stran. Zajímavé bylo všechno.

A ten komiks?
Nakreslila ho Helena Šťastná, malířka, která s nimi tenkrát vystoupila na Kilimandžáro. Hned bylo jasné, že ho do knihy dáme.

Bude výbor z díla zajímat i ty, kteří cestovatele neznají?
Hlavně pro ně je určený. Byla by obrovská škoda na takové legendy vzpomínat jen při výročí. Budou živé, jen když budou inspirovat. Tomu pomáhá i festival. Tento výbor z díla je o to cennější, že se na něm jeden z autorů podílel. Já bych musel být v archivu několik let, abych všechny zajímavé souvislosti našel.