„Já tam nehraju, já tam existuju, dýchám, poslouchám a cituju z knížky sebe, strýca Jožku nebo jiné hrdiny,“ říká Holcman. „Je to paradoxní situace. Původní text jsem napsal já, ale musím se ho učit. A kolikrát si říkám: Který vůl toto napsal,“ směje se rodák z obce Skoronice nedaleko Kyjova a dlouholetý zlínský soudce. Představení mělo premiéru o víkendu.
Jak se dá na jeviště převést kniha, jejíž děj je rozprostřen přes desítky let, která je plná zvyků, obyčejů, tradic a v níž velkou roli hraje místo, kde se odehrává, vztah k rodné půdě a vínu?
Každý, kdo se zajímá o literaturu, si po prvním přečtení musí říct, že je to na jeviště nepřevoditelné. Zvolil jsem kompozici, kterou jsem nikdy nikde neviděl. První část románu vyprávím já od svého narození po smrt strýca Jožky, druhou část strýc Jožka od své smrti ke svému narození. Na divadle se ty časové odstupy let těžko znázorňují. Já jsem ale věděl, že tento příběh pro divadlo je. Když dramatik Karel Steigerwald dokázal z mé povídkové knížky Cena facky udělat inscenaci pro Slovácké divadlo, proč by Břeťa Rychlík nedokázal totéž z Osobního poplachu pro Městské divadlo?
Takže když vám Břetislav Rychlík zavolal, že chce Osobní poplach zdramatizovat, nebyl jste překvapený?
Nebyl. Přečetl si to před čtyřmi a půl rokem u moře v Chorvatsku a hned mi volal, že by to chtěl dát na jeviště. On má k těm věcem jiný vztah než běžný čtenář. Břeťa je Veselan, ale zná rituály a obyčeje i na Dolňácku ve Skoronicích a v Kyjově. Měl jsem jistotu, že příběhu rozumí a objevil v něm věci, které patří do každého dobrého divadla – lásku, smrt i narození, které je v této knížce převtělené do touhy po narození dítěte.
Jaké je to pro vás jako autora, když vidíte své postavy živé na jevišti, ale vypadají jinak, než jak si je pamatujete?
Člověk se musí odpárat od reality. Divadelní režisér J. A. Pitínský řekl, že divadlo má opačné pohyby a záměry než realita. Proto je potřeba se odpárat a popsané skutečnosti prohnat koštýřem imaginace tak, aby diváka trefily mezi oči. Aby si řekl: to je můj příběh, to popisuje i moje životní eskapády. To šlo z knížky vybrat a to také dramatik Rychlík vybral.
Co z knihy ve hře zdůraznil?
Břetislav říkal, že tomu chce dát vyšší smysl, ale já nevím... Ve hře je kromě už zmíněných témat silné téma vykořeněnosti vesnic naší doby, která byla drasticky zahájena v 50. letech. Tehdy byli sedláci a jejich dvory zlikvidováni fyzicky, materiálně. V 70. letech se pokračovalo v narušení identity vesnického společenství psychicky, mentálně. Dědina se zakrmila, dotovaná jednotná zemědělská družstva prosperovala a pomalu se z toho ukrajovaly jednotlivé zvyky, obyčeje a tradice jdoucí s liturgickým a hospodářským rokem. Život člověka by neměl být jen zmuchlanou úsečkou, ale měl by jít v kruhu, a když to nejde, tak po spirále, na které jsou zasukované body v podobě svátků, slavností, obřadů.
Jaké máte na mysli?
Když jdete po té spirále, potkáte křtiny, narozeniny, pohřby, hospodářské záležitosti, jako je vinobraní, dožínky, ale i poutě, hody, fašanky. Fašank, to je fenomenální zvyk. Ve Strání mají díky němu čtyři dny svobodu, mohou se převtělovat do masek, být za někoho jiného. Mají možnost zbavit se identity zavšivené běžnými starostmi. A to mají lidé strašně rádi. Toto téma v té inscenaci bude. Myslím si, že je důležité, aby si lidé uvědomili sílu tradic a drželi je.
Proč? Nejsou už tradice, zvyky, obyčeje zastaralé, přežité?
Každý psycholog a psychiatr vám řekne, že kromě zdraví jsou v životě lidském nejdůležitější rituály. Proč lidé nosili děti ke křtu? Proč svatba byla velká událost? Proč lidé vyprovázeli nebožtíka z domu do kostela a z kostela na hřbitov? Protože emoce, podání ruky, umí mírnit žal a rituály povyšují naši radost do nějaké vyšší formy, dávají životu vyšší smysl. Dobře víme, jak těžký měli naši předci život, co všechno museli přečkat a vyvzdorovat. A rituály, kromě pomníčku na hřbitově, je to jediné, co po nich zbylo.
Takové přemítání dnes ale není moc populární. Lidé spíše žijí okamžikem. Nevyčítají vám kamarádi a rodina, že jste moc zahleděný do minulosti?
To víte, že ano! I mně někteří lidé říkají: Žij okamžikem a pořádně si to užij! Já to slovo „užij“ úplně nesnáším. Člověk, aby si něco užil, musí o tom hodně vědět, jak to bývalo a jak to má být. Například když mají být hody nebo dožínky, tak celá vesnice žije přípravami. Mladí chystají koně, ženy žehlí kroje, chlapi čistí víno, aby se mohlo oslavit, že je úroda pod střechou, že povinnosti jsou srandou a sranda povinností.
Josef Holcman
|
Vraťme se ještě k divadelní inscenaci. Jak se herci Zdeňku Julinovi podařilo vystihnout vašeho strýce?
Zdeňka Julinu jsem měl v hlavě od začátku. Před čtyřiceti lety jsme spolu hráli na Malé scéně v několika inscenacích. Je to živočišný typ herce se smyslem pro inteligentní humor. Má obrovské množství nápadů a režisér Rychlík většinu z nich bere. Dává do role kus sebe, ostatně jako řada dalších herců. Je to celý strýc Slovák. Pohybuje se stejně jako on – trochu jako ve snách, trochu tanečním krokem. Bojuje proti všem, proti normalizační době i proti těm, kdo to s ním myslí dobře, tedy s manželkou a švagrovou, a nakonec i sám se sebou.
Čtenářům a nyní také divákům hodně otevíráte své soukromí. Jak jste k takovému rozhodnutí dospěl?
Od roku 1975 jsem dělal notáře a poté desítky let soudce ve Zlíně. Když posloucháte ty tisíce lidských osudů a nasajete je, tak je pak zase musíte ze sebe nějakým způsobem dostat. Pro mě se tímto způsobem stalo psaní. Když jsem si začal zapisovat historky strýca Jožky, můj otec je označoval za výplody choromyslného hospodského mozku. A já jsem si je stejně po večerech ťukal do psacího stroje značky Zeta.
Když jste knihu v roce 2015 vydal, setkával jste se pak s ohlasy, že tak, jak něco popisujete, to nebylo?
Přesně takové jsem dostával. Ale mně to nevadí. To říká i moje žena, že to tak nebylo. Nikdy jsem však neměl ve Skoronicích žádnou besedu ani čtení. To bych si netroufl. Ale už ve své první knížce Týden co týden jsem se snažil nikoho nepohanět, chtěl jsem oslavit práci a rituály prostých, obyčejných lidí. Když tam bylo něco choulostivého, raději jsem změnil jméno.
Nechtěl jste, aby inscenace vznikla ve Slováckém divadle? Přece jen tématem by k němu měla blíže.
Nechtěl. Ale ne že bych nechtěl mít hru v Uherském Hradišti, dá-li Pán Bůh ještě pro ně něco udělám. Jen je mně sympatická snaha zlínského divadla zařazovat na repertoár regionální témata. Na prknech ožili inženýři Hanzelka a Zikmund, Baťové, inscenovali tady Zvlčení od Tondy Bajaji a řadu dalších věcí, vlastně před pár lety i moji knihu Sváry, kterou zdramatizovali pod názvem Poletíme, slavná soudní stolice, poletíme. Ta místní stopa, to je veskrze sympatická snaha. Čím může regionální divadlo upoutat celostátně? Čím může přesáhnout region? Přece tím, co je pro něj specifické.
Máte jako autor představu, co si má divák z inscenace Osobního poplachu odnést? Co by v ní měl objevit?
Kterýsi velký český divadelní režisér říkal, že jakmile autor začne myslet do diváka, tak všechno jde do kytek. Takže žádná taková očekávání nemám. Nechci dávat žádné poselství, moralizovat nebo diváky umravňovat. Divadlo musí uhrát silné téma tak, jak ho zpracoval režisér Rychlík a jeho opora, dramaturg Vladimír Fekar, a v neposlední řadě herci. Nebo i Jura Pavlica, originální muzikant, který pracuje s folklorem jako s inspiračním zdrojem, a Markéta Sládečková Oslzlá s Honzou Štěpánkem, kteří stvořili výtvarnou stránku inscenace. Divadlo je stylizace, což se tady projevuje ve scéně, kostýmech, hudbě i gestech, a přesto tato stylizace drží a zvýrazňuje charakter doby, regionu i skutků jeho obyvatel.
