DŘÍVE. Po válce vznikl ve Zlíně dvanáctipodlažní Kolektivní dům. Navrhl ho...

DŘÍVE. Po válce vznikl ve Zlíně dvanáctipodlažní Kolektivní dům. Navrhl ho architekt Jiří Voženílek | foto: Archiv KGVUZ

Byty, jesle, tělocvična. Voženílek byl architektem kolektivního bydlení

  • 3
Jiří Voženílek se postaral o výraznou změnu architektonické podoby Zlína. Je autorem Kolektivního domu nebo továrních budov 14, 15. Od narození progresivního myslitele, který se stal hlavním architektem Prahy, uplynulo 105 lety.

Svou studii kolektivního bydlení představil nadějný student pražské architektury Jiří Voženílek už v roce 1931 v Praze, uskutečnit se mu ji ale podařilo až patnáct let poté ve Zlíně.

Kolektivní dům, který stojí v těsném sousedství vily J. A. Bati, patřil už ve své době k uznávaným stavbám.

Jiří Voženílek

Architekt, urbanista a univerzitní pedagog Jiří Voženílek.

Architekt, urbanista a univerzitní pedagog se narodil 14. srpna 1909 v Holešově, zemřel 4. listopadu 1986 v Praze. Mezi jeho realizované stavby patří kafilerie v Otrokovicích (1942), nová výrobní budova č. 14 a 15, 44 ve Zlíně (1946), centrální válcovna továrny (1949 - 1957), Kolektivní dům (1951), pracoval i na urbanistických projektech.

Voženílek, jenž se narodil před 105 lety, se však na podobě Zlína podepsal ve větší míře než jen jednou stavbou. Je autorem i továrních budov 14 a 15 a podílel se rovněž na podobě východní části města, kdy vznikaly dnešní Obeciny.

Levičák u Bati

Myšlenku na stavbu Kolektivního domu ve Zlíně prosadil jako vedoucí stavebního oddělení továrny Baťa. Projevil v ní svou levicovou orientaci.

„Takto zaměření architekti si mysleli, že kolektivní domy, v nichž by se nacházelo veškeré zázemí pro obyvatele, vyřeší bydlení sociálně slabších vrstev,“ připomněla Ladislava Horňáková, která je kurátorkou sbírky architektury ve zlínské krajské galerii.

Je s podivem, že Voženílka zaměstnali právě v Baťových závodech, kde se potíraly jakékoliv náznaky levicové angažovanosti.

Do Zlína přišel v roce 1937 a pracoval pod respektovaným Vladimírem Karfíkem. Ten jej charakterizoval jako „samostatného, velmi dobrého projektanta ve směru vědeckém a technickém, inteligentního člověka s širokým rozhledem, který má sklon ku stavbě“.

Časem každý z nich pracoval v jiném oddělení. „Voženílek se věnoval spíše urbanismu, koncepci satelitních měst a podobě ideálních průmyslových měst, takže byli spíše kolegy, než že by mezi nimi panovala nějaká řevnivost,“ domnívá se kurátorka.

Za tři roky dosáhl v továrně na pozici architekta. Za války, kdy se nesmělo stavět, však byla architektonická činnost utlumena. O to větší hlad po bydlení přišel po roce 1945. Právě v té době nastal Voženílkův čas.

„Voženílek se projevuje nejen jako vynikající architekt a urbanista, ale i jako výborný organizátor, intelektuálně i politicky vzdělaný, který si svými osobními vlastnostmi podmaňuje mladé i starší spolupracovníky,“ vzpomíná v Kronice moderní architektury Gottwaldova architekt Eduard Staša.

Dům, kde lidé nakonec nechtěli sdílet úplně všechno

Velké úsilí Voženílek vložil do plánu na obnovu vybombardované továrny. Z jeho pera pochází budovy 14, 15 a 44. Uplatnil nový typ modulu, který navazoval na klasický baťovský 6,15 krát 6,15.

„Zlepšil se materiál i technologie, takže si už mohl dovolit větší rozpon. V rozměru 6,15 zůstala jen středová chodba, boční chodby rozšířil přes sedm metrů. Výrobní linka tak získala větší prostor,“ popsala Horňáková.

Spolu s architekty Gahurou, Slezákem, Karfíkem a Vítkem pracoval na urbanistické regulaci Velkého Zlína, s Karfíkem dělal úpravy náměstí Práce a s Kubečkou přichystal podobu východní části Zlína.

V té době se mu profesně velmi dařilo a podporu z vyšších míst získal i pro svůj Kolektivní dům, jehož projekt dokončil v roce 1947, a už za čtyři roky jej kolaudovali.

Dokázal v něm uplatnil Le Corbusierovu ideu „továrny na bydlení“. Výšková budova, v níž se nacházely jesle, školka, společná jídelna, prádelna nebo tělocvična, byla ve své době velmi ceněná.

„Jenže architekti si neuvědomili, že lidé nebudou chtít sdílet všechno kolektivně, třeba prát v jedné prádelně. Problém byl rovněž v tom, že nepočítali, že lidé zestárnou a budou potřebovat úplně jiné zázemí než jen školku,“ podotkla kurátorka.

Hlavní městský architekt Prahy

Na výstavbu Kolektivního domu už Voženílek osobně nedohlížel. Odešel do Prahy, kde se stal ředitelem nově založeného Stavoprojektu a dotáhl to až na hlavního architekta města.

„Byl pracovně vytížený, proto do Zlína létal vrtulníkem, aby jednou za čas zkontroloval stavbu Kolektivního domu,“ uvedla Horňáková.

Hlavním architektem byl Voženílek jen do roku 1970, kdy musel odejít pro svůj nesouhlas se srpnovou okupací.

„Ač byl levicově zaměřený, řada oficiálních věcí se mu nelíbila. Pamětníci na něj vzpomínají jako na charakterního člověka, který dokázal pomoci,“ vysvětlila Horňáková.

Po svém nuceném odchodu z postu hlavního architekta Prahy se Voženílek uchýlil do Výzkumného ústavu výstavby a architektury v Praze, který před lety zakládal. Zemřel v roce 1986.