Neandrtálský hokej, říká pamětník o prvním derby Vsetína s Meziříčím

Dlouholetý pedagog Jiří Parduba, nositel Ceny města Vsetína, je jediným žijícím místním pamětníkem prvního vzájemného hokejového zápasu mezi Vsetínem a Valašským Meziříčím. Hrál se před 73 lety.

Jiří Parduba patřil k prvním členům hokejového klubu ve Vsetíně. Na snímku v historickém dresu, v němž hráli současní hokejisté derby proti Meziříčí. | foto: Michal Trávníček

Na konci roku si hokejisté Vsetína a Valašského Meziříčí připomněli 73. výročí svého prvního soutěžního zápasu.

Tehdejší SK Vsetín se na Silvestra roku 1939 střetl v rámci mistrovství Slezské hokejové župy s SK Valašské Meziříčí a zvítězil 2:1. Po třiasedmdesáti letech skončila repríza výhrou Vsetína 7:0, další vzájemný duel se hrál v sobotu opět ve Vsetíně.

Profil Jiřího Parduby

Narodil se 22. dubna 1923 ve Vsetíně. Původním povoláním je pedagog, během svého života vystřídal jedenáct učitelských míst po celém Valašsku.

Za války se jako člen partyzánské brigády Jana Žižky aktivně zapojoval do odboje proti německým okupantům. Po osvobození stál u založení národopisného kroužku Vsacan, v němž byl členem taneční skupiny. Působil i mezi zahrádkáři.

Po roce 1989 patřil k obnovitelům Sokola ve Vsetíně. V letech 1990–1994 byl členem vsetínského městského zastupitelstva. Zasloužil se o obnovení památníku
T. G. Masaryka, o změny názvů ulic či o zlepšení péče o hroby významných osobností minulosti (např. Matouše Václavka).

V roce 2002 obdržel Cenu města Vsetína za dlouholetou pedagogickou činnost a za aktivní činnost v Sokole.

Jediným žijícím vsetínským hráčem, který pamatuje první vzájemný duel, je známý místní pedagog Jiří Parduba, který v dubnu oslaví 90. narozeniny. V historicky úvodním duelu nenastoupil, ale od roku 1940 byl až do roku 1952 oporou zadních řad týmu.

"Ve Vsetíně se před válkou bruslilo na kluzišti u sokolovny," vzpomíná. "Na trénincích se hráči hlavně snažili zvyknout si na hokejku. Žádné velké kličkování to nebylo."

Po vyhlášení protektorátu v roce 1939 a rozpuštění Sokola nezbylo než kluziště přemístit. Vhodným místem bylo fotbalové hřiště v Tyršově ulici.

"Já jsem ale začínal na malém kluzišti u gymnázia. Hrávali jsme tam s kamarády, a když se nám zdálo, že už něco umíme, přihlásili jsme se do SK," vybavuje si Parduba.

Hrával tehdy v útoku, ale spoluhráči jej přesvědčili, že lépe mu to bude sedět v obraně.

"Byl to takový neandrtálský hokej," směje se. "Chrániče nebyly, jen já jsem zdědil po starším bratrovi nárameníky, ty tehdy neměl nikdo."

Hokejisté tehdy používali náloketníky a fotbalové chrániče nohou, místo přileb měli čepice.

"Brankáři neměli žádný plastrón, jenom pořádný svetr a chrániče nad kolena. Také to nebylo moc potřeba. Ve Vsetíně byl zprvu jenom jediný hokejista, Jacek Kašparovský, který dokázal zvednout kotouč nad led. Po něm přišel Nasswetter, ten dokázal puk zvednout výš. Ale že by to uměl pokaždé, to taky ne," líčí.

Bodyčeky končily ve sněhu

Hokejové vybavení se dalo koupit jen v Praze, peníze na něj ale nebyly. Hokejky se proto dělaly u kolářů.

"Byly z jediného kusu bukového dřeva a byly těžké. Čepel se vařila v kotli, pak se ohýbala a dávala do lisu, kde vychladla. Pak ji kolář ohobloval. Když člověk hokejku zlomil, bylo to špatné. Že by někdo měl dvě nebo tři, to neexistovalo," říká Parduba.

A kluziště mělo s těmi dnešními společné jenom rozměry.

"Mantinely se dělaly z fošen, byly vysoké do 25 centimetrů. Sníh se házel za ně. Stávalo se, že kdo dostal bodyček, spadl do závějí. Pořád tam někdo ležel," popisuje.

Kolem hřiště nebyly kabiny, hráči se převlékali ve staré kůlně na konci tribuny.

"Mezi třetinami jsme seděli na lavici, na které byla deka, nic víc. Když člověk přišel uřícený ze hry a sedl si, moc zdravé to v těch mrazech nebylo," vybavuje si.

Na zápasy cestovali vlakem, jízdenky platil klub, výjimečně přidal i večeři.

"Pro nás to byla zábava nebo svým způsobem i štěstí, že jsme mohli hrát. U cukráře Holuba bývala vývěsní skříňka, ve které byla sestava. Chodili jsme se tam dívat a byli šťastní, když jsme tam našli svoje jméno," podotkl Parduba.

Už tehdy byla mezi Vsetínem a Valašským Meziříčím velká rivalita. "V jednom zápase v Meziříčí jsem nemohl vyškrábat puk od mantinelu, desky k sobě nepřiléhaly," popisuje jednu ze situací, která se mu zapsala do paměti.

"Za brankou na mě najížděl soupeř, chtěl mě trefit a hodit do haldy sněhu. Na poslední chvíli jsem si ho všiml a uhnul jsem. On už nestačil zabrzdit a střemhlav zamířil do závěje. Já jsem přestal hrát a začal jsem se mu smát. Když vylezl zpátky, honil mě po celém kluzišti," usmívá se.

Opilého hráče táhli na derby v Meziříčí na saních. Pak dal gól

S derby se stejným soupeřem se pojí jiná historka. Na srazu před zápasem, který se hrál na Nový rok, dorazil vsetínský útočník Stařík notně opilý.

"Položili jsme ho na sáně a dovezli k vlaku. Od vlaku zase na saních na meziříčské kluziště. Pak jsme ho nechali v šatně hodinku prospat. Stařík nastoupil a myslím, že střílel i jeden z gólů," směje se Parduba.

Vsetínští hokejisté sehráli i řadu přátelských zápasů, v Tyršově ulici se představila třeba Sparta nebo ČLTK. Vrcholem bylo střetnutí proti LTC Praha, což byl tehdy nejlepší klubový tým celé Evropy. V lednu 1942 přijeli do Vsetína borci jako Modrý, Trousílek, Maleček nebo Zábrodský.

"Maleček, to byl kouzelník. Věděli jsme, jak hraje. Říkali jsme si se spoluhráčem Honem, že musíme být blízko sebe, aby mezi námi neprojel. Všechno bylo marné," kroutí Parduba hlavou ještě dnes a přiznává, že obdivoval forvarda Trojáka.

"Nikdy později jsem tak rychlého útočníka neviděl. Když proti nám vyjeli, vypadali jako obři. Pak jsem viděl Konopáska svlečeného, byl to drobný chlapík. Ale ty chrániče, to vybavení a co uměli s hokejkami. Mysleli jsme si, jak jsme dobří, ale hned nás z toho vyvedli. Dali nám 22 gólů," říká.