Jakub Lekeš by se mohl pokusit na všechno zapomenout, jenže tím by nikomu dalšímu nepomohl.
„Mezi lidmi se pořád ví strašně málo o dárcovství kostní dřeně, chybí osvěta a registr se plní pomalu,“ říká 21letý student.
Proto se zapojil do kampaně Jedu na dřeň, která už druhým rokem doprovázela automobilový závod Barum Czech Rally Zlín.
Kampaň šíří informace o tom, co dárcovství obnáší. A do registru dárců kostní dřeně letos během Barumky přivedla 430 lidí.
Spolužáci se hned hromadně vydali na transfuzní stanici
Národní registr je potřebuje, aktuálně čítá 66 446 dárců, což znamená, že je v něm zhruba každý 280. občan. Pro srovnání v Německu je zapsaný každý dvacátý člověk.
A právě odtud pocházel i Jakubův dárce. Díky zájmu, který se v sousední zemi stabilně drží velmi vysoko, na něj čekal jen tři měsíce.
„Měl jsem obrovské štěstí, dárce se našel rychle a měli jsme absolutní shodu,“ říká Lekeš.
Obecně platí, že se krev dárce a příjemce musí shodovat v deseti ukazatelích. Pokud takový dárce není, slevuje se z nároků. Tím se ale taky snižuje šance na uzdravení. Přibližně každý čtvrtý pacient se ovšem dárce vůbec nedočká.
Na Jakubovo onemocnění okamžitě zareagovali spolužáci ze Střední školy průmyslové, hotelové a zdravotnické v Uherském Hradišti a hromadně se vydali na transfuzní stanici.
„Ptali se mě, co to obnáší, a já jsem zjistil, že se pořád drží mýtus o tom, jak je odběr bolestivý. To je ale naprostý nesmysl,“ vzpomíná Lekeš.
Samotný vstup do registru znamená jen odběr malého množství krve kvůli rozboru.
Skutečně se stát dárcem se nakonec podaří asi jednomu ze 120 zaregistrovaných lidí. Možnosti odběru jsou dvě - v narkóze přímo z kosti, nebo separací krevních buněk. Ta připomíná dlouhý odběr krve z ruky. Lidé, kteří to podstoupili, pak popsali nanejvýš únavu jako po prodělané chřipce.
Nejhorší je zničehonic jen ležet a čekat
Datum, kdy se dozvěděl o dárci, vyhrkne Lekeš bez přemýšlení.
„To si budu pamatovat pořád,“ usmívá se.
Byl to vlastně předčasný dárek k Vánocům, šlo o 19. prosinec. V té době byl v maturitním ročníku, zkouška ale musela rok počkat.
„Dost jsem přehodnotil priority v životě a myslím, že i nejbližší kamarádi. Dospěli jsme rychleji,“ uvažuje.
A co by nemocným leukemií pomohlo nejvíc?
„Dárci. Nejhorší je, když se musíte z aktivního života úplně zastavit a nemůžete dělat nic než ležet a čekat,“ říká mladík.
„Je super, že se lidé dokážou zvednout při nárazových akcích, jako je třeba Barumka, ale to nestačí. Registr se musí plnit průběžně pořád.“
Není to složité, stačí zavolat na nejbližší transfuzní stanici a domluvit si termín.
