Přijel z Prahy vlakem, který měl více než hodinové zpoždění. Přesto si slavný grafik Adolf Born našel čas na to, aby se ve Zlíně podepsal na baťovskou zeď, kterou studenti ozdobili jeho kreslenými postavičkami. Nechybějí na ní opice Žofka ani Mach a Šebestová.
Co takovému ztvárnění na zdi, která je symbolem baťovského Zlína, říkáte?
Vím, že to dělaly děti a udělaly to dobře. Jsem s touto zdí naprosto spokojený.
Jaký je to pocit přebírat cenu na dětském festivalu?
Podívejte se, když člověk dostane cenu a je mu pětadvacet let, tak je málem na omdlení blahem. Když je mu mezi padesáti a šedesáti, tak říká: No, je to dobrý. A když je člověku tolik jako mně, tak taky říká, že to je dobrý, ale už takovým hlubším hlasem: Co se dá dělat...
Na přehlídce nejste poprvé, jak na předchozí návštěvy města vzpomínáte?
Zažil jsem tady jen dva festivaly. Ale vím, že jeden byl bezvadný. To jsme tady byli s Milošem Macourkem a dostali jsme cenu za Macha a Šebestovou. Seděli jsme tady v jedné čínské restauraci a pořadatelé nám říkali, abychom už šli, protože předávání cen právě začíná. A my oponovali, aby nám ty ceny nechali na zítřek, že chceme zůstat v restauraci. Brali jsme to prostě s humorem.
Adolf BornMalíř, kreslíř, ilustrátor, animátor, scenárista, režisér, karikaturista a kostýmní výtvarník se narodil 12. června 1930. Je známý spoluprací se scenáristou Milošem Macourkem, se kterým vytvořili Macha a Šebestovou, opici Žofku nebo Robinsona. Ilustracemi doprovodil přes 350 knih. V roce 1974 získal na světové výstavě v Montrealu ocenění pro nejlepšího karikaturistu. |
Po smrti Miloše Macourka jste filmovou tvorbu opustil, ale kreslení se věnujete pořád. Je to tak?
Jistě. Já to mám rozvrstvené. Člověk má vstávat v šest hodin, kdy ho budí jeho pes, a pak od osmi musí na něčem pracovat. Co by také jiného dělal? Proto vždycky říkám, že penze je dobrá, ale až po devadesátce. Do té doby je to urážka.
Jste vnímaný jako autor dětských ilustrací, ale věnujete se i tvorbě pro dospělé. Je to velký rozdíl?
Vůbec ne. U dětí musí být člověk opatrný, aby je nějakým způsobem nenaštval. Když má být princ zrzavý, tak nesmí být blonďák. Na to si děti dávají opravdu pozor. Dospělí jsou méně všímaví.
Co máte na tvorbě pro děti rád?
To, že dětský svět je vlastně blízký dospělému, ale je mnohem živější. Děti jsou prostě nad dospělými. To mám na té práci rád. Protože přijímají všechno s mnohem větším nadšením.
Stala se i vám při práci někdy nějaká úsměvná historka, na kterou dodnes vzpomínáte?
Víte, veselých historek je habaděj. Jenže já se k nim moc nevracím, protože třeba za dvě hodiny už se příliš veselé ani nezdály. Každý z nás přece ale ví, že život, tedy pokud není v rodině nějaká choroba, je skutečná nekonečná legrace.
