Hudebník František Segrado

Hudebník František Segrado | foto: Luděk Ovesný, MAFRA

Padesát let jsem se učil zpívat. Teď už to umím, říká Segrado

  • 2
Svérázný valašský umělec František Segrado zpívá a hraje v kapele Veselá bída, hostoval na deskách Čechomoru nebo v projektech Michala Horáčka, který ho před více než deseti lety pro širší publikum objevil. A teď mu napsal texty pro první sólové album.

Album s jednoduchým názvem Segrado, je k dostání na pultech jen pár dní. Vyšlo v roce Segradových 60. narozenin.

„Zpívání jsem se padesát let učil. Teď už to umím, tak můžu točit. Horáček řekl krásnou větu: Hvězdy jsou vidět, až když se zešeří,“ vysvětluje s úsměvem svérázný umělec.

Proč jste se rozhodl Horáčkovi na nabídku sólového alba kývnout?
Neznám nikoho, kdo by Michalovi spolupráci na desce odmítl. Zvlášť když ji člověku napíše celou. Jsou lidé, kteří na ten telefonát čekají celý život, a on nepřijde. Já mám to štěstí, že přišel.

František Segrado

Narodil se 8. ledna 1955 ve Vsetíně. Je hudebníkem, výtvarníkem, vypravěčem.

Zpívá a hraje v kapele Veselá bída, hostoval na deskách Čechomoru nebo v projektech Michala Horáčka, který ho před více než deseti lety pro širší publikum objevil.

Nyní mu vyšla první deska s názvem Segrado, kterou označuje za syrové folkrockové album.

Vše se ale prý seběhlo hodně rychle...
To je pravda. Nabídka přišla 17. prosince a už o týden později mi Michal poslal první krásné texty. Do března průběžně poslal zbytek a mohli jsme pracovat na hudbě a aranžích.

Materiálu na sólové album jste přitom měl za poslední léta dost nasbíráno i vy sám, že?
Ano. Moje věci se ale nezahodí, já je časem vydat musím, už proto, že je pro mě napsali kamarádi. Je mezi nimi například písnička od Petra Skoumala.

Vraťme se k Segradu. Proč tak jednoduchý název?
Bylo to mé přání. Původně měla deska i podtitul, ale po zralé úvaze jsme ho vynechali. Nakonec jsme se zbavili i toho Františka.

Co slovo „segrado“ v Itálii, odkud pocházejí vaši předci, znamená?
Sice mám italské kořeny, ale jméno je španělské. Jsem vlastně Svatý. Na Claptona a další špičkové kytaristy fanoušci na koncertech křičeli, že je bůh. Já jsem skromný Valach, tak mi stačí svatý.

Kdo se postaral o hudební stránku alba?
Pepa Štěpánek, Jarda Svoboda, Hynek Koloničný, Lenka Nová a další. Samozřejmě i Petr Hapka. Protože máme podobnou generační zkušenost a podobné hudební lásky, rozhodli jsme se, že se na albu objeví také coververze od Toma Waitse, Billyho Joela, Paola Conteho nebo Pepe Voltarelliho.

To není úplně známé jméno.
Je to divoký italský písničkář. Ještě nikdy se mu nestalo, že by v zahraničí někdo otextoval a nahrál jeho písničku. Teď to vypadá, že si spolu vzájemně zahostujeme na koncertě. Hudba by měla lidi spojovat. Když o tom přemýšlím, jednou z mála výjimek je chorál Ktož sú boží bojovníci. Ten spojoval lidi jen v jednom táboře.

Jaká byla práce ve studiu?
Krátká a radostná, vše jsme točili naživo. O dobrý zvuk se postaral studiový mág Michal Pekárek, který se podílel s Michalem Horáčkem i na produkci celého alba. Bez těchto dvou mužů by asi deska vůbec nevznikla. Měl jsem hotovo za čtyři hodiny, v životě jsem takhle rychle nenazpíval desku. Pak jsme to zkusili znovu lépe a přesněji, ale ztrácelo to tu syrovost, která je sama o sobě hodnotou. Vjem posluchače by měl být bezprostřední.

Muzikanty jste si sháněl sám?
Ano, sjednal jsem si je za sto litrů slivovice. To není horentní cifra. Kamarádům za trošku dobrého truňku stojí být při tom. Mám štěstí, že tak skvělí muzikanti jsou navíc mými přáteli. Je fakt, že na turné Mezi námi už jsme asi půlku zlikvidovali. Něco navíc přidali i známí. Doma u dveří jsem našel desetilitrový demižón s nápisem Do studia. Tohle vzepětí přátel je úžasné.

O své milované slivovici ale na desce nezpíváte, naopak se v textech objevují zelená, gin a fernet.
Úplně se lekám, že mi teď někdo zelenou koupí. Můj tatínek mě zelenou zapíjel a dodnes ji nemůže ani vidět. Stačí, když se před ním o zelené někdo zmíní, a bledne. Já jsem ji také nikdy nepil. Jsou lidé, kteří svůj životní nápoj hledají. Já už jsem ho našel. Ten jemný sametový témbr, který je z nahrávky slyšet, je prokloktaný trnkami a duranciemi. Svou roli hrají i tuny vykouřených cigaret.

Podařilo se vám na album dostat nějaké odkazy k rodnému Valašsku?
Kupodivu tam jsou. Ať už cupitající ovečky nebo píseň Něco hezkého, tak trochu protestsong, kdy muž hovoří ke své ženě a klidně to může být Valach. Na desce zazní i cimbál.

S výsledkem jste tedy spokojený?
Ano, šlo to velice hezky. I první ohlasy jsou dobré. Album má krásný kytarový zvuk. Shodli jsme se na tom, že kytara je generační nástroj, který změnil svět. Swingová muzika je nádherná, ale generační výpověď přišla až s bigbítem a folkem. Žádná hudba předtím tolik k lidem nepromlouvala. Jeden novinář mi říkal, že čekal salonní šansony s dominujícím klavírem a komornějším zvukem. My jsme ale udělali folkrockové album, které je velmi syrové.

Kromě hudby se věnujete malování, vypravěčství a dalším věcem. Nevadí vám, že vás někteří mají za všeuměla?
Všeuměl nejsem. Ale dokážu fůru jiných věcí. Kdybyste chtěl, tak vám odleju zuby. Dělal jsem šperky, přesné lití, a to je to samé.

Vaši kolegové a přátelé o vás mluví jako o velkém živlu. Máte živelnost v rodině?
Původ má vliv zcela jistě. Maminka byla z moravského Slovácka. To jsou lidi ohnivé krve. Italské geny jsou velmi klidné, jak známo, a Valaši obecně jako takoví jsou nejklidnější národ na světě. Vidím podobnost s Iry. Angličané prý věci promýšlí předem, Skotové při tom a Ir dodatečně. Valaši také někdy mají rychlejší ruce a jazyk než hlavu. V mládí jsem i já býval takový, teď už jsem jak stará sopka. Kouřím, sem tam plivnu.

Co máte v plánu teď?
Klidně bych mohl natočit jedno country album, další bigbítovější a jedno šansonovité. Materiálu je dost, duševní svěžesti ještě jakž takž. Rád bych udělal desku s Jarinem Nohavicou. Jemu říkají slezský bard a o sobě jsem se dočetl, že jsem valašský bard. Dva bardi – bastardi, to by byl hezký název alba. Nohavica navíc sám hlásí, že je čtvrteční Valach. Jeho babička prý byla jednou v Karlovicích či co.