Fotí od roku 1993 a svoje černobílé snímky pořizuje výhradně na klasický film. „Už se to moc nedělá, přece jen je to náročné na prostor a čas. Ale mě analog stejně pořád baví, je to radost,“ říká Robert Goláň.
V projektu Romské cesty už v současnosti nepokračuje. „Věnoval jsem tomu čtyři intenzivní roky a teď cítím určitou skepsi, když vidím, jak se s tímto tématem ve společnosti nakládá,“ říká Goláň.
Místo toho se pustil do nového dobrodružství. Od roku 2011 je jeho hlavním tématem fotografický cyklus Starousedlíci. V něm vypráví příběhy obyvatelů (nejen) osamocených valašských horských obydlí. Některé z nich fotil už od konce 90. let.
„Odjakživa jsem tíhnul ke starším lidem, kteří byli vnitřně srovnaní, měli nadhled a životní zkušenosti,“ vypráví.
Příběh, který uzavře snímek prázdné chalupy
Hledal je jednoduše – v autě projel snad celé Valašsko. Někdy ho zaujal pohled z okna, jindy se zase radil s místními obyvateli.
„Dělal jsem časosběrný dokument, proto jsem se k řadě z nich opakovaně vracel. Měnilo se prostředí i samotní lidé či činnosti, u nichž jsem je fotil,“ popisuje Goláň.
„Někdy jsem po příjezdu zjistil, že už nežijí. V tom případě jsem vyfotil třeba jen opuštěnou a chátrající chalupu, čímž se celý příběh uzavírá,“ dodal.
Právě motiv vyrovnávání se s blížící se smrtí je z jeho fotografií silně cítit. „Obdivuji lidi, kteří mají téměř celý život za sebou, a přesto jsou pořád optimističtí. S některými z nich jsem strávil spoustu časů a mluvil s nimi o věcech, které třeba nikdy nikomu neřekli,“ podotkl.
Starousedlíků navíc ubývá. Umírají nebo se na stáří stěhují do domovů či stacionářů. „Tady je vidět, jak se zlepšují sociální služby. Ještě před deseti lety bylo takových případů méně,“ upozornil.
Najít se ovšem dají nejen v opuštěných lokalitách. „Osamocený můžete žít v městské zástavbě, ale i mimo civilizaci, odříznutý od všeho a v souladu s přírodou a zvířaty. Někdy to jsou drsné příběhy a osudová rozhodnutí,“ zmiňuje 46letý fotograf.
Region zakořeněných lidí
Goláň se narodil ve Vsetíně a dodnes tady žije. I díky svým fotografickým zážitkům si uvědomil, jak specifický kraj je Valašsko.
„Před pár dny jsem byl na polském pomezí v Jeseníkách. To je úplně jiný svět. Málokdo se tam narodil a prožil celý život. Vztah ke svému regionu je pak logicky jiný než tady na Valašsku, kde jsou lidé pevně zakořenění,“ všiml si.
Kromě tohoto cyklu se vrhl i na fotografické zachycování zážitků ze svých cest.
„Zajímají mě věci, které spojují lidi. Na silnici se pořád něco děje, lidé i auta se míjejí, u cest jsou zbytky křížů, rozcestí a další kulisy... Takové momentky jsou pro mě lákavé,“ vyzdvihl Goláň.
Focení je pro něj koníček, jako profesionál se tím neživí. Zabývá se také portréty osobností a fotodokumentací divadelních představení, jelikož je členem divadelního souboru ve Vsetíně.
