Kolem jsou jen kilometry krásně čisté vody a barevná skaliska. Ve člunu sedí skupinka mužů lačnících po úlovku. Jestli se dočkají, záleží na hromadě okolností – větru, počasí, technice vábení či rybářské disciplíně. Filip Horák je v takových situacích jako doma. Po přehradě španělské řeky Ebro se plaví už čtvrtým rokem.
„Můj úkol je jednoduchý: zajistit, aby lidé, kteří sem dorazí zachytat si, odjížděli spokojení. To znamená, že si vytáhnou krásné velké ryby,“ usmívá se 27letý rodák ze Žalkovic, který se vypracoval na vyhledávaného rybářského průvodce.
Pod hlavičkou českého kempu Sumci.com na břehu horní přehrady Mequinenza umožňuje lidem vychutnat si nečekané zážitky.
S rybařením se seznamoval už v šesti letech, kdy se svým tátou chytal na řece Moštěnce nedaleko Přerova, Tovačovských jezerech a Vranovské přehradě.
„Od začátku mě to bavilo. Ale když jsem se jednou potkal s populárním rybářem Jakubem Vágnerem, který ukazoval, jak se chytají sumci, hned jsem věděl, co bude moje milovaná ryba,“ vypráví s nadšením.
Právě sumci jsou největším tahákem a důvodem, proč se na Ebro sjíždějí lidé z celého světa.
„Pro rybáře je to Mekka. Desítky kilometrů plných různých zátok a míst doslova naditých rybami. Lovíme nejčastěji sumce, candáty či okouny. Jsou to kousky, které v našich podmínkách neuvidíte,“ líčí Horák.
Přestože to může znít jako pohádka, role průvodce není romantická idyla. Leží na něm zodpovědnost za bezpečí klientů a povinnost je uspokojit. Za rybami do kempu vyrážejí generální ředitelé velkých firem a další pracovníci na vysokých pozicích, kteří mají obrovské nároky.
„Vždy se snažím rozpoznat, jak skupinka funguje a co na koho platí. Někdy vím, že tam mám člověka, který musí rychle chytit velkou rybu, jinak bude mít špatnou náladu a kazit to ostatním,“ přibližuje Horák.
Kdo se hned zajímá o velikosti mrazničky, toho posílá pryč
Největší jistota úlovku je na jaře v březnu a dubnu nebo na podzim v září a říjnu.
„Ale nemusí to platit vždy. Když jsem začínal provádět, byly tu ryby extrémně opatrné. Nebyly agresivní, žádné lákadla je nezajímala. Po chvíli se otočilo počasí a já s klientem vytáhl tři ryby, největší měla 220 centimetrů,“ popisuje.
Zdolat takto velké sumce je pro mnohé zážitkem na celý život. Od doby, kdy ryba zabere, přes fyzicky náročné zápolení až po fotku. Ta se také musí umět.
„Musíte vědět, jak rybu chytnout, aby jí člověk neublížil, i jak se naštelovat, aby úlovek vypadal větší, než ve skutečnosti je,“ směje se Horák.
Všechny velké úlovky vrací zpátky do vody, i když se to ne vždy klientům líbí. „Nechceme zabíjet ryby nad dva metry. Když se lidé hned zajímají o to, jak máme velké mrazničky, raději je posíláme pryč.“
Při bouřkách a divokých bojích s velkými sumci zažil ve Španělsku i krušné chvíle, v hlavě mu ale utkvěly silnější zážitky.
„Loni jsme se skupinkou klientů, což byli sportovní rybáři ze Slovenska, dostali do oblasti, kde nikdo nejezdil. Byl to vláčecí ráj, viděli jsme skupinky sumců, jak nám podjíždějí pod nohama. Chytili jsme i rybu přes 240 centimetrů, bylo to skvělé zpestření,“ vypráví Horák.
V době studií ve Španělsku trávil i tři měsíce v roce. Teď průvodcuje v rámci dovolené při běžném zaměstnání.
„Nejspíš bych se tím mohl uživit, ale nechtělo by se mi dělat jen jednu činnost celou dobu. Beru to jako zpestření,“ uzavírá.
