Zatímco většina lidí se těší, že o Vánocích nemusí do práce, před Robertem Pokrywkou je plno práce. Obstarává předvánoční zpovědi, kterých je více než obvykle, a přemýšlí, jak oslovit řadu nevěřících, jež přijdou na půlnoční.
„S myšlenkami, co budu říkat, chodím už od začátku adventu,“ říká kněz, který pochází z Polska, do Česka přišel před patnácti lety a druhým rokem je farářem v Popovicích.
Proč jsou kostely plné právě o půlnoční?
Je to povrchní tradicí. Není to tradice s velkým T, ale jen zvyk. Nechci nikoho hodnotit, otázka víry se nedá jednoduše hodnotit, to si každý musí nastavit sám. Ale pokud věřící člověk jde pouze na vánoční bohoslužbu, pochybuju, že je jeho víra autentická. A pro nevěřící je to kulturní nebo možná spíše společenská záležitost.
Málokdy má ale kněz možnost oslovit tolik lidí.
To určitě ano. Jenže otázka oslovení spočívá v tom, že já sice můžu někoho oslovit, záleží i na tom, na kolik je ten posluchač ochoten přijmout to, co říkám. To já už neovlivním. Není všechno jen na faráři.
Takže na nevěřící ve svém půlnočním kázání myslíte?
Ano. S myšlenkami, co budu říkat, chodím už na začátku adventu. Je to příležitost k oslovení, i když výsledek je krátký. Ale není mi to lhostejné, nechci to jen „odkázat“.
Na Slovácku zřejmě bývá hodně lidí v kostele i přes rok, ne?
Zbožnost na Slovácku, co se týká počtu věřících, je skutečně ve srovnání s ostatními regiony v dobrých číslech. Ale to je relativní, vždy je na tomto poli co zlepšovat. Přesto i tady na půlnoční chodí daleko více lidí než přes rok.
Nejste naštvaný na věřící, že nechávají zpověď na poslední chvíli a vy pak máte moc práce?
To vůbec, na vánoční zpověď přece nemohou přijít v půlce léta. Předvánoční zpověď je vyvrcholením přípravy doby adventní. Bohužel příliš sekularizovaná společnost nám bere tu vánoční radost tím, že slaví dřív, už od doby adventní - advent není, hned jsou Vánoce. Když člověk jde na oslavu, tak se připravuje, a i na Vánoce je třeba se připravit.
Máte na mysli třeba to, že v obchodních centrech už od Dušiček zní koledy?
Ano, to mi bere radost z Vánoc. Chápu, že nákupy jsou součástí života, člověk je musí obstarat. Jsem ale v tomto typický muž. Vezmu rohlíky a jdu hned pryč. (úsměv)
Noc Božího narození vnímají křesťané jako noc zázraku, věří, že se narodil Spasitel. Máte vy nějakou zkušenost se zázrakem?
Zázraky se dějí denně. Jestli je však vnímáme, to je druhá věc. Záleží to na tom, jak jsme otevřeni duchovní zkušenosti. Nějaká událost bude pro někoho zázrakem, pro jiného ne.
Máte konkrétní osobní příklad?
Takových zázraků bylo hodně... Samotné období studia, že jsem všechny zkoušky absolvoval, některé zkoušky byly fakt zázrak. Mluvil jsem, ani jsem nevěděl co, a mluvil jsem dobře. Byla to náhoda, nebo zázrak? Nebo si vzpomínám na událost ze střední školy. Opravoval jsem něco na předku auta před garáží, kde byl vjezd dolů. Zničehonic jsem zavřel půlku dveří do garáže. Netrvalo ani minutu a auto se rozjelo. Kdybych to neudělal, zajelo by mě to. Je to náhoda? Já osobně to vnímám jako zázrak.
Jak prožíváte Štědrý den? Dáváte dárky a smažíte kapra?
Štědrý den většinou trávím u známých. Málokdy se stalo, že jsem byl sám na faře. Dárky sem tam kupuju, symbolické, pro radost. Vánoce nejsou o dárcích, je tam důležitý duchovní obsah, ale z lidského hlediska potěší. A kapra nesmažím. Já můžu tak maximálně uvařit kafe nebo puding. (směje se) Na kapra bych si netroufnul, ale rád si ho dám. Tradici držím.
Rodina z Polska za vámi jezdí?
To je komplikované. Nechci narušovat jejich program a ani bych se jim nemohl tolik věnovat. Když laici mají volno a užívají si tepla domova, tehdy mají duchovní nejvíce práce. Ale není to žádná zátěž, abych byl na to naštvaný. Je to služba, poslání. Věděl jsem, do čeho jdu. Vánoce jsou skutečně žně v duchovním slova smyslu.
Jak jste se dostal do Česka?
Poprvé jsem tady byl na věčných slibech své sestřenice. Její představená mi říkala: Ale co bys dělal v Polsku, přijdi sem, tady je nedostatek kněží. Říkal jsem si: v životě ne, už jenom kvůli jazyku, jak tady ti lidé mluví, vždyť to bych se nemohl nikdy naučit. Božím řízením jsem se tady za rok ocitl. Nemůžu zde nezmínit osobu otce Norberta Nawratha, kterému vděčím za pomoc při vyřizování mého přechodu z polského semináře sem na Moravu do Olomouce. Navíc současně působíme v jednom děkanátu.
