Kolemjdoucí či cyklisté mířící po nenápadné asfaltce k lesu nad Držkovou se tu často zastaví. Upoutá je několik dřevěných stavení s plotem spleteným z kroutících se větví. V kopcovité krajině s okolními lukami to celé působí velmi malebně, jako pozůstatek dávných časů.
Dřevěné sruby tu přitom vyrostly celkem nedávno. Na svých pozemcích je vystavěl Juraj Habšuda a nyní slouží jako expozice tradičního karpatského salašnictví v Hostýnských vrších. Místní nadšenec tu návštěvníkům ukazuje půvab tohoto hospodářského způsobu života, který byl v kraji běžný stovky let.
„Je to podobné, jako když má někdo zálibu ve starých autech. Jenomže na rozdíl od veteránů si kolibu nekoupíte, tak jsem si ji musel postavit sám,“ vypráví s úsměvem Habšuda.
První stavbu vybudoval s kamarádem před deseti lety. Pracoval na ní tak, aby odpovídala obydlím, která pastevci běžně využívali. Informace čerpal především ze starých dokumentů, kde našel i vyobrazení původních kolib.
„Nejprve jsem to měl jako prostor k úniku a odpočinku. Jezdil jsem tu vždy po práci,“ popisuje muž, který pracuje v reklamní branži.
Později se rozhodl vypracovat projekt pro výzvu Místní akční skupiny Podhostýnsko Obnovujeme památky venkova. Z ní získal podporu pro další stavby, výrobu tradičních oděvů i autentického vybavení, jež se salašnictvím souviselo.
I když dnes salaš neplní svůj původní účel, připomíná jedinečný způsob sezonního hospodářství, který sem přinesli Valaši z Rumunska. Na naše území se salašnictví dostalo na přelomu 15. a 16. století. V tomto regionu byl okraj oblasti, kde se dalo provozovat, protože dál už se rozkládá rovinatá Haná.
Princip salašnictví byl přitom jednoduchý. Pastevci na jaře hnali stáda ovcí do hor, až do podzimu je tu nechávali spásat louky a z jejich mléka vyráběli sýry a další produkty. Část si nechali a prodávali, část odevzdávali vlastníkům ovcí.
„Majitelům ovcí, které poskytovali na salaš, se říkalo míšaníci. Souvisí to s tím, že se jejich ovce zamíchali do jednoho stáda,“ vysvětluje Habšuda.
Na menších salaších bylo několik desítek ovcí, na těch větších klidně až pět set.
Pastevci měli své rituály
Spásání trávy na rozsáhlých pozemcích bylo výhodné i pro majitele, kteří je míšaníkům pronajímali. Půda se totiž prohnojila a nezarůstala náletovými dřevinami.
Život pastevců byl plný zvláštních obyčejů a rituálů. Vesměs šlo o dobrodružnou, ale velmi tvrdou práci. Srubová koliba na Držkové jasně ukazuje, že podmínky byly velmi skromné.
Slovníček nejčastějších salašnických názvůpajta – přístřešek pro ovce košár – mobilní přemístitelná ohrada pro ovce solisko – místo podložené plochými kameny, na které se ovcím sypala sůl javořina – výpasná plocha salaše redyk – výstup s ovcemi na hory geleta – dřevěná dížka na ovčí mléko grúň – horská pláň, na kterou se vyháněly ovce |
Na prostoru 3,5 krát 3,5 metru spolu muselo vydržet pět až šest chlapů. Ve stavení navíc neustále praskalo dříví v ohništi. Stavba neměla komín a tak kouř unikal pouze mezerami mezi trámy.
Oheň byl pro Valachy, jak se pastevcům říkalo, posvátný. Musel hořet bez vyhasnutí po celých pět měsíců pastevecké sezony.
„Staral se o něj bača, nejdůležitější postava salaše a taková ‚maminka‘ všech ostatních. Měl na starosti výrobu sýrů, brynzy, žinčice a dalších mléčných produktů. Také vařil, organizoval práci, určoval, kde se bude pást, a o celou skupinu se staral,“ vysvětluje Habšuda.
Oheň musel nepřetržitě hořet z obřadních důvodů. Obyvatelé salaše věřili, že pokud jim vyhasne, přivolají tak na sebe neštěstí – například, že ovce přestanou dojit nebo přijdou vlci či medvědi.
„Kdyby vyhasl, musel bača osobně dojít pro nový oheň na sousední, nebo dokonce až třetí salaše a ještě byl povinen své pasáky pohostit sýrem,“ popsal ve své práci Jaroslav Štika, někdejší ředitel Valašského muzea v přírodě, který patřil mezi nejuznávanější odborníky na salašnictví.
Za svého života sám obcházel karpatské salaše a vysledoval mnoho dalších rituálů a úkonů, které pastevci prováděli. Především proto, aby sebe i stádo ochránili před zlými silami. Nejdramatičtější to bylo při takzvaném redyku – tedy výstupu na hory.
„Cestou se střílelo, troubilo a hodně křičelo, jednak aby se odehnaly zlé síly od svěřeného dobytka, jednak aby se stádo udrželo pohromadě. Dbalo se, aby poslední nešla černá ovce a aby se celý průvod, tj. stádo, pastevci, majitelé ovcí i hosté, vrátil a šel jinou cestou, jestliže mu zkřížila dráhu výstupu žena,“ napsal Štika.
V kolibě nechyběla vědra, máselnice a nádoby na dojení
Samotný život na horských salaších už byl prozaičtější. Na jaře, kdy byla tráva nejvydatnější, pastevci ovce dojili i třikrát denně. Vstávali tak v pět hodin ráno a uléhali až po jedenácté večerní. V kolibě spali na zemi, pouze si na zem dali jehličí a zabalili se do huní, hrubých pokrývek z ovčí kožešiny.
„Dnes bychom to mohli přirovnat k trampování. Bylo to velmi tvrdé, na druhou stranu v kolibě trávili jen nezbytně nutné množství času a větší část dne byli mimo obydlí,“ vysvětluje Habšuda, který v kolibě ukazuje i tradiční salašnické vybavení. Nechybí vědra na vodu, nádoby na dojení, máselnice i nástroje, jež sloužily ke zpracování mléka.
Pastviny v Beskydech brázdí pět měsíců v roce Ovečkin s maringotkou |
„Dnes už existuje jen málo řemeslníků, kteří jsou takové nástroje schopni vyrobit. Já jsem se musel obrátit na slovenské mistry, kteří ještě umění takzvaného bačovského riadu znají,“ popisuje majitel expozice.
Svým počínáním chce přispět hlavně k tomu, aby salašnictví neupadlo v zapomnění. Dnes už totiž tento způsob hospodaření takřka nikdo neuznává. Pod Hostýnem zanikly salaše už v polovině 19. století, v dalších místech Valašska se ještě ojediněle vyskytovaly ve 20. století.
Úpadek salašnictví byl nevyhnutelný. „Jeho hlavní příčinou bylo zavádění racionálního lesního hospodaření ve vrchnostenských lesích. Plocha horských pastvin byla postupně omezována a byl radikálně snížen počet dobytka, který se na nich směl pást,“ objasnil ve svých poznámkách Štika.
Během minulého století se pak kraj stal spíše průmyslovou oblastí a tento způsob života ustal docela. „Dnes máme o salašnictví v Podhostýnsku velmi málo informací. Většinou se už nedá vysledovat, kde jednotlivé salaše byly, protože se krajina hodně změnila. O salašnické kultuře však svědčí hodně místních názvů – Solisko, Kolibiska, Kyčera a podobně,“ zmiňuje Habšuda, který by rád fenomén salašnictví více propagoval.
V současnosti totiž expozicí provází jen nepravidelně a jednou za čas uspořádá akci, kde v dobovém kroji v kolibě předvádí zpracování mléčných výrobků. U salaše mu ale chybí to nejzásadnější – ovce.
„Samozřejmě jsem měl sny a úvahy, že tu pár oveček bude. Jenomže dojíždím za prací do Zlína, navíc jsem se přestěhoval na Rusavu, nestíhal bych ranní ani odpolední dojení. Možná, že jich pár pořídím, až budu v důchodu,“ říká.
Ke zviditelnění expozice může přispět i pohádka Hodinářův učeň, která se má letos objevit v kině. Filmaři si totiž jako kulisy k natáčení vybrali právě malebné místo v kopcích nad Držkovou. Peníze od štábu navíc pomohou při opravách a údržbě salaše.
