„Staromilci a pamětníci s láskou a slzou v oku vzpomínají na zlaté doby, které za Baťů byly. Mladá generace zase dává najevo, jak ji to obtěžuje a jak by nejradši co nejdříve odešla do velkého města,“ říká filmařka, která pochází ze Zlína. Kromě svého rodného města pro snímek, který půjde i do kin, vybrala nizozemský Batadorp, chorvatské Borovo, indický Batanagar a brazilskou Batayporu.
Kdo jsou vaši hrdinové?
Ve filmu sledujeme příběhy pěti lidí, kteří bydlí v baťovských městech po celém světě. Je to Henrik Jansen z nizozemského Batadorpu, který ve fabrice u Bati pracoval celý život a ve filmu na něj vzpomíná, bohužel hotového filmu se nedožil. Je tu „švec“ – žena Věrka Dudíková ze Zlína, Devanil „Bé“ Santos z Brazílie, který se zamiloval do České republiky a rozhoduje se, jestli od základů změní svůj život. Proměnu indického Batanagaru sledujeme s Shonou pracující v takzvaném sweatshopu – malé dílně, kde se dělá na zemi a odkud výrobky putují do velkých továren. A nejmladší z hrdinů je parta teenagerů v chorvatském Borovu, která se poslední prázdninový víkend klasicky nudí a řeší, jak co nejdřív z malého města „vypadnout“. Baví se tím, že si natáčí videa v rozbombardované baťovské fabrice, která ve městě stále připomíná chorvatsko-srbský válečný konflikt.
Karolina ZalabákováNarodila se ve Zlíně. Studovala francouzský jazyk a bohemistiku na Masarykově univerzitě v Brně, reklamní produkci a filmovou režii na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Film Batalives je její disertační prací, kterou zakončila doktorské studium na zlínské univerzitě. Spolupracuje s Českou televizí jako dramaturgyně, scenáristka a režisérka. V roce 2003 založila spolu s Lukášem Gargulákem studio Cinebonbon. Natočila mimo jiné televizní filmy Motýli v břiše či Náš venkov – svítit na cestu. Zdroj: Česká televize a ČSFD |
Jaké bylo jejich povědomí o Baťovi, případně o Zlíně?
Řada lidí v baťovských městech nebo v zemích, kde má Baťa obchody, je přesvědčena, že Baťa byl jejich rodák. Všichni naši hrdinové toho ale věděli hodně, snad kromě obyvatel indického Batanagaru. Ti značku Baťa vnímají jako čistě lokální záležitost.
Vědí lidé v těchto baťovských satelitech o sporech mezi Tomášem a Janem Antonínem Baťou?
Nikde jsme se s tím nesetkali, ačkoli nás toto téma provázelo celou dobu realizace filmu. Vůbec jsem netušila, že je ten spor, o kterém jsme se učili v dějepisu, ještě živý. Mezi odbornou veřejností i zástupci institucí ale přetrvává pořád. Chápu to, ale zároveň mi to přijde úplně zbytečné. To fascinující globální dílo prostě vytvořili dva bratři.
Jak jste se dostali k lidem, jejichž příběhy vyprávíte?
Měli jsme dvě možnosti. Buď všechna města před samotným natáčením navštívit, udělat si obhlídky a najít ty správné hrdiny. Což by bylo vynikající, ale neměli jsme na to peníze. V rámci Evropy to ale šlo. Ještě před tím, než jsme se seznámili s Henrikem z nizozemského Batadorpu, byl štáb třeba v anglickém East Tilbury, kde je baťovský odkaz velice živý a působí tam parta seniorů – pamětníků. S lidmi z brazilských „malých Zlínů“ jsme si psali a volali přes internet. Dlouho to vypadalo, že se bude natáčet v Batatubě, nakonec jsme však našli skupinu mladých lidí v Bataypoře, kteří se daleko v Patagonii snaží udržovat valašské tradice. Do Indie jsme se prostě vypravili a doufali.
Byli ochotni s vámi spolupracovat?
U dokumentárního filmu platí, že pokud se vám podaří „nalákat“ silné hrdiny, můžete se pustit do natáčení. V našem případě to bylo ještě zamotané, že jsme chtěli, aby film působil jako hraný snímek, takže bylo zapotřebí řadu scén opakovat a pečlivě chystat. Naši protagonisté na to však přistoupili a měli s námi trpělivost.
Podle jakého klíče jste města vybírali – proč zrovna ta, která se ve filmu objevují?
Nejraději bychom točili ve všech městech, která dnes ještě stojí. Pro film ale bylo potřeba vybrat jich jenom několik, aby příběh nebyl roztříštěný. Pět měst, pro něž jsme se rozhodli, leží v různých koutech světa. Je tu indický Batanagar, brazilská Bataypora, nizozemský Batadorp. Původně jsme zamýšleli natáčet ještě v kanadské Batawě, ale kvůli omezenému rozpočtu jsme nakonec objevili chorvatské Borovo (původně se jmenovalo Bata-Borovo), které má skvělou atmosféru, velmi podobnou zlínským čtvrtím. No a samozřejmě Zlín, kde to všechno před sto lety začalo.
Které z nich bylo nejtěžší zobrazit?
Určitě Zlín. Možná to zní paradoxně, ale je to tak. Ve Zlíně jsem vyrostla, mám k městu – stejně jako celý štáb – silný osobní vztah. Nemáme tedy od něj odstup, známe ho jako svoje boty. Ukázali jsme ho proto trochu jinak, než by se čekalo.
Mají tato města stále ještě něco společného? Pozná člověk ze Zlína, že je ve zlínském satelitu?
Rozhodně, společná historie nejde jen tak vymazat. Je tu propojení tou nadčasovou architekturou. V indické části filmu vidíme například hlavního hrdinu, jak jde po schodišti rozpadlé baťovské budovy – stavba už je v dezolátním stavu, ale to typické schodiště každý Zlíňák pozná. Když jsme se proplétali mezi domky v chorvatském Borovu, které leží u srbských hranic, bylo to stejné jako v Lesní čtvrti nebo Zálešné. A pak je tu ještě zvláštní atmosféra a odkaz. Tu starousedlíci milují a mladí nemohou vystát.
Jedná se o nějakou generační rozpolcenost?
Možná to je jen můj dojem, ale přijde mi, že je to všude stejné: staromilci a pamětníci s láskou a slzou v oku vzpomínají na zlaté doby, které za Baťů byly. Mladá generace zase dává najevo, jak ji to obtěžuje a jak by nejradši co nejdříve odešla do velkého města. V případě brazilského hrdiny Devanila je ten odchod o to zajímavější, že vyměnil slunnou Brazílii za Českou republiku.
Potýkají se lidé v těchto městech také s památkovou ochranou, jako je tomu ve Zlíně?
Nevíme o tom. Z měst, která štáb navštívil, je to pravděpodobné jenom v nizozemském Batadorpu, kde jsou cihlové domky v tip top stavu. Jsou krásné, oproti těm zlínským mají větší okna. Je to tam možná až moc dokonalé, sušáky na prádlo ani podomácku postavené grily tam neuvidíte, ale tím pádem je zase všechno na můj vkus trochu moc chladné.
Druhým extrémem zřejmě bude Indie.
Ano, v Batanagaru v Indii naopak vcelku nepřekvapivě vztah k původní architektuře není žádný. Místní baťovský satelit musel ustoupit developerským záměrům, podle nichž se má namísto Batanagaru postavit nový luxusní resort s golfovým hřištěm. Nikdo z místních si bydlení v nových domech nemůže dovolit, lidé ani nevědí, co budou dělat, kam půjdou. Film se natáčel právě v průběhu demoličních a stavebních prací, takže se nám podařilo zachytit ještě poslední zbytky baťovské „koloniální“ architektury. Dnes tam pravděpodobně nezbyla ani cihla. Moc by mě zajímalo, co dnes naši indičtí hrdinové dělají a zda tam mohli zůstat.
