V Kloboukách nadšenci tvoří skanzen, přibyla do něj dřevěná salaš

  • 2
Skanzenem starých roubenek se budou pyšnit Valašské Klobouky. Parta dobrovolníků tady o víkendu postavila salaš, v níž dříve spávali pastevci. Následovat budou další stavby.

Údolím na okraji Valašských Klobouků zní údery kladiv. Fouká studený vítr. Člověk by se nejraději vrátil do tepla, křehne i v čepici a v rukavicích. A stoupá po stráni k místu, odkud pravidelné zvuky přilétají.

Dva chlapi přibíjejí ke střeše právě vznikající roubenice desky, na které vzápětí umístí došky. Tak vzniká replika staré salaše, jejíž předobraz stojí v Držkové.

Velké opracované smrkové klády tvoří stěny, prostor mezi nimi čeká na utěsnění ovčí vlnou s jílem. Otvorem ve stěně ještě fučí vítr, brzy se v ní ale objeví dveře z prken.

Skupina nadšenců z Valašský Klobouk začala se stavbou na oploceném pozemku poblíž hřbitova na začátku roku. V pátek ji převezla po trámech za město, kde ji na místě bývalé skládky začala opět dávat dohromady.

Po studni, kterou nedaleko postavila loni, jde o druhý kousek budoucího skanzenu.

„Jeden trám váží přes tři sta kilo, takže to bylo náročné. Záda dostala zabrat,“ popisuje Miroslav Maňas, student historie a šéf občanského sdružení Jižní Valašsko, které skanzen buduje.

„Je to beskydský typ roubenice. Neměli jsme možnost získat originál, tak si ji stavíme sami. Alespoň se naučíme pracovat se dřevem, což se nám bude hodit při práci na dalších dřevěnicích.“

Kmeny jsou vzájemně provázané

Většina nadšenců jsou studenti, kteří svými skutky projevují vztah ke zdejší krajině, k Valašsku. Nemudrují u slivovice, tvrdě makají. A tvrdí, že jim díky tomu není v chladném valašském jaru zima.

Udržet lidové stavitelství je složité, říká odborník

Ve skanzenu Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm stojí kolem sedmdesáti stylových dřevěných chalup, které přitahují pozornost návštěvníků z celé republiky. Drtivou většinu z nich sem musely přestěhovat lidské ruce, což byla obrovská práce. Náročná fyzicky, odborně, řemeslně i časově.

„Musíte původní stavbu rozebrat do posledního plíšku, sepsat soupis dílů, vytvořit dokumentaci, převést je a pak zase složit. Když je nějaký trám shnilý, musíte ho nahradit novým a počítat s tím, že čerstvé dřevo sedne o 1,5 až 2 centimetry,“ přiblížil technický náměstek šéfa skanzenu Milan Gesierich. „Jenom v Americe stěhují domy v celku tak, že je uříznou u země a převezou,“ doplnil.

Když má říct, co je na stěhování nejtěžší, odpoví bez váhaní, že všechno. A nezní to jako fráze. „Nepoužíváte těžkou techniku, vše děláte ručně. Jsem pyšný na to, že to ve skanzenu umíme,“ podotkl Gesierich. „Není to jen stavařina, má to přidanou hodnotu.“

Prvními stavbami, které tvoří základ dřevěného městečka, byla stará rožnovská radnice a Billův měšťanský dům. Obě dřevěné budovy z druhé poloviny 18. století stály na náměstí v Rožnově a aby neskončily v troskách, protože je v roce 1924 vytlačila zděná zástavba, byly přesunuty do parku. Kolem nich pak přibývaly další objekty a unikátní skanzen letos slaví už devadesát let existence.

„Udržet lidové stavitelství je složité, protože dřevěnice nemáte ve vitríně. Když je převezete, musíte se pak o ně také starat. Loni jsme udělali rekonstrukci dvou starších chalup, které to už potřebovaly. Nutná je i běžná údržba, hlavně kvůli dřevokazným houbám,“ doplnil ředitel muzea Jindřich Ondruš. V rožnovském skanzenu jsou profesionálové, kteří své řemeslo bezvadně zvládli a vychovávají i nové odborníky. I díky nim roubenky přežijí 21. století.

„Zahřál jsem se prací,“ povídá s úsměvem student architektury Adam Vrána, když slezl dolů ze střechy. Otevírá ale termosku s čajem, nalévá si a pije. Přece jen cítí chlad.

„Toto je rohové přeplátování. Roubené budovy drží pohromadě kmeny, které jsou vzájemně provázané,“ ukazuje na roh nevelké budovy Vrána.

„Staří Valaši dělali čepy ručně, my z časových důvodů motorovou pilou. Kmeny jsme ale opracovávali pořízem,“ doplnil.

Někteří jim nevěřili

Světlá barva dřeva ztmavne až časem a impregnací, která se dříve dělala hovězí krví, později vyjetým olejem, teď fermeží. Barevný nátěr na dřevo nepřijde. Vrána si opět bere kladívko a stoupá na střechu. Na pracanty se občas přijdou podívat i místní a nešetří chválou.

„Je to super nápad a úžasná věc, když mladí lidé dělají něco takového,“ těší Annu Plevovou, která před chvílí přišla na místo a se studenty si povykládala.

„Pro mě je to srdeční záležitost a relaxace. Jsem rád, že vypadnu ze studijního stresu. Navíc zachováme pro budoucí generace zdejší architekturu,“ vysvětluje Maňas.

A jde ještě o něco jiného: pochybovači, kteří se mezi místními občany také objevili, teď zmlknou.

„Někteří nám nevěřili, že dokážeme postavit salaš a vytvořit skanzen,“ přiznává Maňas a rozhlíží se.

Vyroste přes deset roubenek

Na hektaru plochy, kterou poskytlo město, má během dvaceti let vyrůst přes deset roubenek. Letos přibude replika kapličky a původní roubený rodinný dům, který sem patra nadšenců převeze z Lipiny.

Na stavbu kapličky uvítá občanské sdružení příspěvky veřejnosti. Lidé mohou přispět na bankovní účet 254134869/0300 (variabilní symbol 1112015). Bližší informace najdou i na facebookové stránce Sbírka na kapličku.

Příští rok budou následovat další stavby, většinou z okolních dědin. Chalupy budou mít i svoji náplň, nebude to „mrtvé dřevo“. Například v salaši otevře sdružení prodejnu sýra.

„V okolí budeme pást ovce a kozy a budeme vyrábět na ohni hrudkový sýr,“ upřesňuje Pavel Trčálek.

„V další budově vznikne moštárna. Lidé si budou moci vytlačit nápoj z vlastních jablek anebo si je posbírají v okolí, protože tady vysazujeme i sady ovocných stromů,“ dodává a pouští se zase do práce.

Na štítu salaše povlává ve větru smrková větvička, aby se dílo zdařilo. Mladí lidé mají síly dost. A zatím i příznivců, na jejichž finanční podporu jsou odkázaní. Někdo zaplatí pár šindelů, jiný poskytne nářadí nebo dřevo.

Údolím u Valašských Klobouků se zase rozléhají údery kladiva, fouká studený vítr, ale cosi uvnitř člověka hřeje. A není to slivovice.