Že si druháci z kunovické základní školy U Pálenice čtou s paní učitelkou, by nebylo zvláštní. Jenomže je večer, všichni jsou doma v pyžamu a komunikuje se přes počítač. Online způsobem si třeba i ukazovali zvířata, která doma chovají, nebo sázeli květiny do truhlíků.
Páťáci ze základní školy Na Výsluní v Uherském Brodě zase v online režimu nacvičovali konverzační scénky v angličtině a natáčeli z nich videa. Škola během distanční výuky zvládla uspořádat i jazykové olympiády včetně okresního kola.
„Pro žáky byl zážitek, když mohli formou videokonference konverzovat s vrstevníky i učiteli z jiných škol,“ řekla ředitelka školy Dagmar Bistrá.
A třeba učitelka ze vsetínské základní školy Integra kreslila prvňáčkům písmena do rozsypané mouky a točila to na video.
Změřit míru dobrých nápadů, nasazení učitelů, které jejich práce baví, sečíst to a sestavit žebříček nejde. Co se ale vyhodnotit dá, je počet školáků, kteří se do distanční výuky zapojili. S tím, jak nápaditá byla, to jistě souvisí. Hlavním důvodem, proč žáci pracovali, či nikoli, je však rodina.
Technika žákům nechyběla
Podle průzkumu ministerstva školství má Zlínský kraj vůbec nejvyšší procento žáků zapojených do distanční výuky. Zatímco celorepublikově se ze systému vzdělávání vytratilo 11 300 žáků, což tvoří jedno procento žáků základních škol a nižších gymnázií, ve Zlínském kraji jde o 0,6 procenta. Tři kraje se přitom dostaly přes hranici dvou procent.
Matematika se dá učit i ve vlakuUčitelka 2. B třídy v kunovické Základní škole U Pálenice Zlata Motyčková měla cíl jasný – udržet dětskou touhu objevovat. Proto se svými žáky o Velikonocích vyráběla hopíka z vejce ponořeného do octa. „To byl pokus, který nám vydržel několik dnů. Děti se při něm učily přijímat některé zákonitosti vědy a trénovaly řečové dovednosti, když popisovaly, co vidí, jak se vajíčko mění a co z něj nakonec vzniklo. Podobně jsme si vyhráli třeba se solným roztokem a pozorovali, jestli vajíčko nadnáší,“ vypráví Motyčková. Že se všechno děje v online prostředí, jim příliš nepřekáželo. Děti měly kamery počítačů či tabletů namířené na místo pokusu – stejně jako paní učitelka. Jindy se zase všichni přesunuli na zahradu či balkon a společně sázeli květiny do truhlíků. Nebo si děti vyprávěly, jaké mají domácí mazlíčky. Žáci si mohli navzájem ukázat, jaké má zvíře zázemí, kde spí a čím se krmí, a předávali si informace mezi sebou. Zároveň se učili naslouchat. Prvňáci a druháci strávili na distanční výuce nejkratší dobu ze všech školáků, přesto pro ně byla dlouhá. Proto jim učitelka vymýšlela i pohybové hry, aby se proběhli aspoň po bytě. Jednou dostali za úkol najít rychle kuchyňskou váhu a zvážit mouku, jindy zase odměřit určité množství vody. Tím dostaly fyzikální veličiny konkrétní podobu a děti trochu pohybu. Nebo si prostě děti kdykoli během hodiny zacvičily, aby se protáhly. Vůbec nejsložitější však bylo odlišné pracovní tempo dětí. Ve třídě může pedagog rychlejší zaměstnat a těm, jimž jde práce pomaleji, se více věnovat. Což distanční forma neumožňuje. „Proto jsem jim vymyslela vlaky,“ říká Motyčková a přidává vysvětlení. Na začátku hodiny se třída sešla na imaginárním nádraží a děti si mohly vybrat, jestli pojedou rychlíkem, nebo lokálkou. Kdo volil rychlík, musel počítat se svižnějším tempem. V lokálce byl čas na přemýšlení delší. Podstatné je, že nakonec všichni dorazí do cíle a znovu se sejdou na nádraží. |
„Výsledky dokazují, že vzdělávání ve Zlínském kraji je na vysoké úrovni a je vnímáno jako důležitá priorita i v rodinách, které se školami dobře spolupracují,“ reagovala krajská radní Zuzana Fišerová zodpovědná za školství.
V průzkumu figurují jen veřejné školy, s daty ze soukromých a církevních škol nepracuje. Těch je ale podstatně méně.
Ve Zlínském kraji do nich chodí 1 317 žáků, zatímco veřejné školy čítají 50 562 školáků. Z nich 321 se během distanční výuky nezapojovalo. Jen v minimální míře to bylo způsobené tím, že by děti neměly přístup k technice či internetu – i díky tomu, že 89 procent zdejších škol ji zapůjčilo.
Průzkum zmapoval také skupinu školáků, která se vzdělávala v režimu offline. Školy pro ně připravovaly papírové podklady a materiály, které si žáci vyzvedávali a zase je vraceli do školy. I v této skupině patří Zlínskému kraji prvenství. Odmlčela se z ní 4 procenta žáků. V Ústeckém, Libereckém a Karlovarském kraji se nepodařilo podchytit zhruba čtvrtinu.
Průzkum není první, který na dobrou úroveň vzdělávání v kraji poukázal. Lidé tady na vzdělání dbají. „Socioekonomický status je vyšší, než mají jiné kraje, a to znamená i lepší podmínky pro vzdělávání. Je pravda, že ve Zlínském kraji je obecně méně problematických aspektů,“ potvrdil náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys.
Žáky, kteří během posledního roku vypadávali ze systému, měla naprostá většina škol. Dokázaly to ale řešit. Oslovení ředitelé se shodují, že nejúčinnější byly individuální konzultace. V uherskobrodské škole vypadaly tak, že žák byl ve třídě s asistentem, na školním počítači se připojil do online hodiny a s pomocí asistenta ji absolvoval. Byl tak přítomný na výuce stejně jako spolužáci, jen při tom neseděl sám doma.
Ještě efektivněji se daly konzultace využít od okamžiku, kdy byl povolený počet šesti žáků najednou. „Řešili jsme třeba problém se třemi deváťáky, byla výhoda, že jsme je mohli pozvat najednou. Rozmístili se po třídě a připojili se do vyučování,“ vysvětlila Bistrá.
Z 270 žáků ve škole odolávali vzdělání čtyři. Když nepomohl ani opakovaný apel na rodiče, obrátila se škola na orgán sociálně právní ochrany dětí (OSPOD). Zdaleka nebyla jediná, která tuto možnost využila.
„Jak fungovala rodina, bylo rozhodující. U nás jsme se nakonec s rodiči dokázali domluvit, ale v některých případech to bylo skutečně náročné,“ dodal ředitel vsetínské Integry Libor Podešva.
Také tady využívali konzultace, do školy zvali i rodiče. Pro ty, kteří si s distanční výukou sami nevěděli rady, to byla významná pomoc.
Zároveň ředitelé varují, že účast v online hodinách neznamená, že žák pracuje. Velmi často naráželi kantoři na vypnuté kamery i mikrofony, děti komunikovaly jednoslovně přes chat a dostat z nich víc než slovo „nevím“ byl často nadlidský úkol. „Kolik takových dětí prošlo sítem, se uvidí,“ podotkla Bistrá.
I úroveň znalostí je ale měřitelná a Česká školní inspekce ji ověřuje vždy v 5. a 9. ročníku. Koronavirová pandemie sice narušila pravidelnost, v příštím školním roce už se ale s testováním znovu počítá. A výsledky bude možné porovnat s těmi před pandemií.
