Poslední léta mi připadá že největší prohřešek na plese je snažit se tam skutečně tančit, nebo dokonce kapelu požádat, aby zahrála něco, na co se nedá šlapat zelí - třeba tango. Při jednom pokusu mi kapelník rovnou řekl, že o prázdný parket pořadatelé nestojí :-/

Samozřejmě záleží na akci, reprezentační ples krajského města je na tom lépa, ale "plesy" firem a institucí... případně maturitní plesy (mám v příbuzenstvu hodně dětí v maturitním věku) to bývá smutné.

U mladých pozdě přijít není to úmyslné.

Ale víte co dá práce rozhodnout se, jakou si mám na ples vzít kravatu či motýlka.

Doma, kdy muž měl jednu, maximálně dvě kravaty, svatební šaty až do hrobu, už dávno skončila.

Teď hodiny prostojíme u zrcadla, přehazujeme jednu za druhou kravatou, manžetové knoflíčky, partnerka je už celá nervózní, že se nemůžeme rozhodnout a výsledkem je tři hodiny zpoždění.

Zlatej socík - jedna kravata, jeden toaletní papír a jeden ples Československo-sovětského přátelství.

Zvláštní paměť:

socík nebyl zlatý, kravat jsme měli povícero, plesů jakbysmet (alespoň ve Zlíně na hotelu se jich dalo vymést tak deset za sezónu).

S hajzlákem to bylo relativní, jeden (pokud byl), dalo se na něj hrát na hřebenu.

Když nebyl, zocelovali jsme se průklepákem nebo pauzákem. Když se v papírnictví dostala pouze lepenka, kopírák a celofán, nasadili jsme hladovku.

No jo, zlatý ..... ale co. Věk, ne socík.