Já vidím problém v snížení výnosnosti včelaření.
Dřív bylo včelaření poměrně výdělečný koníček. I jenom 2 - 4 produkční včelstva, což je takové minimum pro trvalý chov udržovaný vlastním rozchovem a množením svých včelstev, chovaná u baráku na zahradě, dokázala dříve přinést výrazný finanční příspěvek do rodinného rozpočtu. A takový chov zvládl i poměrně churavý důchodce. 20 chovaných včelstev, třeba na dvou stanovištích, na zahradě a někde v lese , dokázalo už za socíku přinést rodině výnos ve velikosti pár měsíčních průměrných platů.
60 - 100 produkčních včelstev by tehdy stačilo k pohodlnému uživení, pokud by tehdejší socialistický režim takovou možnost povolil.
S rozvojem tržní ekonomiky a jak se čím dál víc lidí snažilo živit včelařením, se díky konkurenci a vlivu evropských a světových cen medu snížila výnostnost včelaření na zhruba desetinu.
Dneska výnoc z cca 20 produkčních včelstev je teprve trošku vidět v rodinném rozpočtu, výnost z 60 - 100 včelstev je rovný pár měsíčním průměrným výdělkům a aby se rodina uživila, musí včelařit s nejméně několika stovkami včelstev.
Jenže včelaři jsou pořád ještě zvyklí na dřívější výnostnost včelaření. Kdo tedy dnes ještě pořád včelaří, snaží se toho dosáhnout zvyšováním počtu včelstev na svých stanovištích, snižováním času vynaloženého na ošetřování jednoho včelstva inákupem chovných včelstev místo vlastním chovem. Na stanovištích je tak větší hustota včelstev než dříve , početně i vzhledem k úživnosti okolí stanoviště a zásahy ve včelstvech jsou prováděny v rychlosti a ve spěchu a genetická diverzita chovaných včelstev celkově je mnohem nižší.
Včelstva jsou tak podstatně víc stresována převčelováním i ošetřováním včelstev a jsou tak náchylnější k nemocím a parazitům.
