Bez použití počítačových efektů se Karlu Zemanovi už v padesátých letech podařilo zavést diváky do pravěku nebo pod mořskou hladinu.
Ve snímku Vynález zkázy zase propojil hraný film s ilustracemi a díky černobílým rytinám zachoval původního ducha Verneovy literární předlohy.
„Tatínkovy filmy byly výjimečné v tom, že dokázaly do techniky vnést poezii. Tento prvek mnohé moderní snímky postrádají,“ vysvětlila osmašedesátiletá ilustrátorka, spisovatelka, scenáristka a režisérka, která v současnosti žije v Kanadě.
Byla vaše cesta k filmu přímočará?
Ve Zlíně jsme bydleli kousek od filmových ateliérů, takže jsem se tam ráda chodívala dívat, jak se šijí loutky nebo jak se z papíru staví scény. Přestože jsem ale viděla zákulisí tatínkovy tvorby, finální podoba na plátně mě pak vždycky překvapila. Vtipné bylo při natáčení pozorovat herce, jak reagují na něco, co není před kamerou a teprve se to má do filmu přidat.
Kdy vám otec dovolil, abyste mu s filmy pomáhala?
Nikdy mi nebránil, abych přiložila ruku k dílu, právě naopak. Chtěl své řemeslo předat dál a já jsem popravdě nikdy nepřemýšlela, že bych se v životě věnovala něčemu jinému než umění. Po dokončení střední školy jsem hned nastoupila na učení k tátovi do studia. Neměla jsem tehdy moc volného času. Naplánovala jsem si třeba, že po večeři půjdu do kina, ale otec si místo toho usmyslel, že mi vysvětlí, jak se tvoří scéna. Když jsem pak v Kanadě točila svůj první film a nevěděla jsem, jak na to, vyčítala jsem si, že jsem ho tehdy víc neposlouchala.
Kdy jste začala se svou vlastní tvorbou?
Dlouho jsem se k tomu nemohla dostat, protože na prvním místě vždycky byla práce pro tátu. Toužila jsem se sama projevit, ale táta tomu bránil a říkal mi, že na to mám ještě čas. První věc, co jsem natočila bez něj, byly dva večerníčky. Pak jsem ilustrovala dětské knížky pro nakladatelství Albatros, ale tajně, protože tatínek si myslel, že takové kresby může dělat každý, a chtěl, abych se držela filmu. Ukázala jsem mu je, až byly hotové. Když je viděl, tak se rozplakal dojetím, protože si uvědomil, jak moc jsem potřebovala udělat něco po svém.
V současnosti s dcerou Lindou pracujete na knize o vašem otci. Měl by z ní radost?
Spíš ne, protože vždycky říkal, že sám není zajímavý a zajímavá je jen jeho práce. Proto nechtěl, aby o něm někdo točil film nebo psal knihu. Když jsme na knize začaly pracovat, zjistily jsme, že to bude dost náročný úkol. Táta si pečlivě zapisoval průběh každého pracovního dne a my teď musíme spojovat jeho rozsáhlé poznámky s fotografiemi z natáčení. Postupně zjišťuju, že i když jsem spoustu natáčení zažila, tak tam i s odstupem času objevuju zajímavé věci, které jsem tehdy ani nevnímala.
10. července 2015 |
