V Otrokovicích žije Tereza Konečná, která darovala kostní dřeň, i Pavel...

V Otrokovicích žije Tereza Konečná, která darovala kostní dřeň, i Pavel Valíček, jenž transplantaci potřeboval. Vzájemně ale propojeni nejsou, muž dostal kostní dřeň od jiného dárce. | foto: Zdeněk Němec, MAFRA

Dívka se nabídla jako dárce kostní dřeně, už po roce se jí ozvali lékaři

  • 6
Otrokovice skrývají unikátní shodu okolností. Pochází odtud dárkyně kostní dřeně i muž, který nedávno prodělal transplantaci. Zvláštní to je i přesto, že jako dárce a příjemce nejsou propojení. Darovat kostní dřeň se totiž podaří jen každému 120. člověku zapsanému v registru.

O registru dárců kostní dřeně se Tereza Konečná z Otrokovic dozvěděla na střední škole a než dostudovala, byla jeho součástí. „Nijak zvlášť jsem o tom nepřemýšlela, připadalo mi správné to udělat,“ říká dnes jedenadvacetiletá žena.

Věděla, že se dárcem nikdy stát nemusí nebo se mohou lékaři ozvat za dlouhá léta. V praxi se to podaří jen každému 120. člověku, který v registru figuruje.

O to unikátnější je, že žije ve stejném městě jako muž, který před půl rokem dárce sám potřeboval. Navzájem ale propojení nejsou, kostní dřeň, která mu dala šanci na uzdravení, měl odjinud.

Zahraniční příjemce ji zatím nezkontaktoval

Telefon Terezy Konečné zazvonil už po roce. „Volala mi lékařka z Brna, že mají pacienta. Teprve v tu chvíli mi to všechno došlo,“ směje se mladá žena, absolventka Střední školy hotelové a služeb v Kroměříži. Dolehl na ni pocit zodpovědnosti.

Dvakrát jela do Brna na krevní testy, pak dvakrát do Plzně. Poprvé jen na dva dny, kvůli podrobnějšímu testování, podruhé na samotný odběr. Ten jí vzal i s cestováním tři dny.

O příjemci ví jen to, že je muž a cizinec. Nějakou dobu po zákroku dostali šanci se anonymně zkontaktovat. Neudělali to. „Čekala jsem, jestli se ozve, teď zvažuju, že to zkusím já,“ přiznává žena, která pracuje jako recepční a servírka.

Rozhodla se pro odběr v narkóze, samotný zákrok trval asi dvě hodiny. Po probuzení ji bolela záda a v bedrech, v místech, kudy do těla pronikaly jehly, jí zůstaly dvě drobné jizvičky.

„Ráda jsem pomohla, jen doufám, že je ten člověk v pořádku. Zhruba po dvou letech se ještě mohou lékaři ozvat, pokud by potřeboval další transplantaci,“ říká. Nocleh v Plzni jí hradila nemocnice.

Příjemce kostní dřeně se těší, až si zahraje volejbal

Transplantace je velmi náročný zákrok. Lékaři příjemci nasadí silnou chemoterapii, aby zničili rakovinné buňky v těle. Zároveň s nimi ale zničí i ty zdravé a prakticky úplně potlačí obranyschopnost organismu, aby zajistili, že nebude bojovat s darovanou kostní dření.

Takový zákrok absolvoval i 52letý Pavel Valíček. Sám byl dárcem krve, od dětství se závodně věnoval atletice, později i fotbalu a volejbalu. Leukemii odhalila vstupní prohlídka, když měnil zaměstnání. To bylo před šesti lety.

„První dva týdny byly psychicky obrovsky náročné, pořádně jsem nic nevěděl a informace hledal na netu,“ vypráví Valíček. Zpětně ví, že to byla chyba a že by rozumnější bylo zeptat se lékaře.

Zpočátku lékaři drželi nemoc pod kontrolou díky chemoterapii. Valíček přitom pracoval jako svářeč a zámečník, jen si zkrátil pracovní týden na čtyři dny, aby měl čas nabrat síly. „Tělo si řekne, že už nemůže dál, cítil jsem strašlivou únavu,“ popisuje Valíček.

Šlo to zhruba tři roky, během kterých vyzkoušel i experimentální léčbu. Při chemoterapii bylo zlé, že ztratil chuť na jídlo a rychle hubl. Stav se pomalu horšil a nakonec byla nutná transplantace. Tu absolvoval před půl rokem.

Lékaři mu našli ideálního dárce, takového, jehož parametry krve se stoprocentně shodovaly s jeho krví. V posledních hodinách před zákrokem ale onemocněl, takže sáhli po jiném, s nímž měl shodných devět bodů z deseti.

Transplantace zabrala, ale ne úplně. Dnes Valíček dojíždí do Brna, kde pokračuje v léčbě. A těší se, až si zahraje volejbal.