Před pěti lety si Jan Mrázek pořídil chalupu ve Velkých Karlovicích a dnes říká, že to byl nejlepší nápad, jaký kdy dostal. Pětačtyřicetiletý muž na ní tráví každý víkend, na Valašsko jezdí s celou rodinou.
„Práce kolem baráku je sice hodně, ale je to ideální relax. Děckám se sice ze začátku nechtělo, ale už si taky zvykla,“ popisuje muž ze Zlína, který pracuje v oblasti IT. „V zimě lyžujeme, na jaře chodíme na túry a výlety,“ vypráví.
Podobných případů je víc a zejména během koronavirové pandemie se ukázalo, jak moc si Češi oblíbili svoje rekreačním bydlení. Podle průzkumu společnosti STEM/MARK až 68 procent lidí tráví na svých chatách téměř každý víkend a často také odsud pracují. Šest z deseti chalup je zároveň celoročně obyvatelných a přibližují se tak úrovni standardního bydlení.
„Přijde mi, že lidi během pandemie přestalo bavit bydlení v paneláku a nastěhovali se na chalupy,“ zmínil starosta Litenčic Josef Smažinka. Rostoucí obliba chataření ovšem pro pokladny obcí znamená náklady navíc.
„Během covidové pandemie docházelo k tomu, že si jeden člen rodiny přehlásil na chatu trvalý pobyt, ale bydlela tam celá rodina. A produkovali spoustu odpadu, za jehož likvidaci však neplatí, protože k poplatkům jsou přihlášeni ve svém městě,“ vysvětlil starosta Bystřičky Zbyněk Fojtíček. Pro obec je to velký problém už proto, že má 390 čísel popisných a k tomu hned 300 chat či chalup.
Vztahy chalupářů a usedlíků se zhoršily
Se zvýšeným časem, jež lidé tráví na svých chatách, se někde mění i vztahy mezi starousedlíky a chalupáři.
„Mnozí z těch nových jsou navyklí využívat všech služeb, co tady máme. Využívají naše kontejnery na bioodpad, za které ale neplatí ani korunu,“ poukázal Smažinka.
„Jinde zase řeší desítky let zažité věci, jako je třeba uskladňování dřeva na veřejných prostranstvích a podobně. Začíná se to hrotit, někde už si mezi sebou hrozí soudními spory. Mrzí mě to, takhle to na dědině nikdy nebývalo,“ říká.
Podobně je to i jinde. „Znám chalupáře, co jsou tady snad padesát let, takže je bereme v podstatě jako naše občany. A pak jsou tady takoví ti moderní chataři, kteří by nejradši chtěli všechno hned a zadarmo,“ uvedl Fojtíček.
Pohyb na realitním trhu ukazuje, že po tomto typu bydlení stále roste poptávka.
„Ve Zlínském kraji, ale v podstatě i napříč celou zemí, je zájem o rekreační nemovitosti obrovský a málokdy se dostanou vůbec na trh, protože se prodají v rámci rodiny, známých, přátel,“ řekla Veronika Boráková ze společnosti Reas, která mapuje tuzemský realitní trh na základě dat z katastru nemovitostí.
Zvyšuje se i cena, kterou kupující zaplatí. Loni se sice v regionu prodalo o sedmnáct rekreačních nemovitostí méně, ale jejich celková cena stoupla skoro o třetinu.
„Když už se nějaká chata nebo chalupa v inzerci objeví, tak se okamžitě prodá,“ sdělila Boráková.
„Dříve byl zájem hlavně o rekreační nemovitosti v dobrém stavu, rekonstruované, na lukrativních místech, nyní můžeme s nadsázkou říci, že lidé berou prostě všechno,“ přibližuje Boráková.
Chaty i pozemky se prodávají jen zřídka
Stejnou zkušenost mají i starostové menších obcí. Lidé často volají s dotazem, zda se u nich v obci nedá koupit chata či chalupa. Brali by i volné pozemky, kde by si mohli postavit dům na rekreaci podle svých představ. Uspěje však jen málokdo.
„Jestli někdo prodává pozemek? A proč by to dělal?“ usmívá se Bohumil Hodulík, starosta obce Vyškovec, která leží v chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. I proto jsou stavební parcely omezené jen na ty, které jsou v územním plánu.
„Naposledy se tady prodalo zbořeniště se sedmi tisíci metry čtverečními za 2,5 milionu korun, ale to je dva roky zpátky. Jinak si všichni drží pozemky pro svoje děti, mají cenu zlata,“ dodává.
