Jsou ztmavlé léty a oblé všude tam, kde se jich dotýká ruka. Na právě vznikajícím interiéru Libušína se používá celá řada truhlářských nástrojů, ale staré hoblíky tady chovají jako poklad.
Díky nim dnes dokážou udělat stejné zdobné prvky jako předchůdci, na jejichž práci dohlížel osobně autor stavby Dušan Jurkovič.
„Podstatné jsou jejich profily, kdybychom neměli ty původní, museli bychom použít třeba dva různé hoblíky, abychom docílili stejného vykrojení a tvaru,“ vysvětluje restaurátor Valašského muzea v přírodě Luděk Dvořák.
Nástroje, které používá, jsou z přelomu 19. a 20. století. „Kvalitní vídeňská práce,“ usmívá se a v ruce přitom otáčí profilovým hoblíkem.
„Toto je nářadí, které mi před lety nabídli lidé, abych s ním na Libušíně pracoval. Slíbil jsem, že ho sem vezmu, a ten slib teď plním,“ vysvětluje Dvořák.
Nářadí měla po tatínkovi
Brzy po požáru odborníci rozhodli, že Libušín obnoví formou vědecké rekonstrukce. To znamená, že jej postaví ručně, tradičními postupy.
Tehdy vyšel v MF DNES rozhovor s restaurátorem, v němž si posteskl, že neví, zda potřebné nářadí sežene.
Zvedlo to nečekaný ohlas, Dvořákovi se ozvali lidé, kteří nářadí měli doma. Stanislav Doležel ze Studénky ho našel v domě, který koupil.
Paní Majdlochová z Valašského Meziříčí měla doma vybavenou truhlářskou dílnu. V ní pracoval její muž i tatínek a právě ten se před lety podílel na jedné z oprav Libušína. „Kruh se uzavírá. Hoblík, se kterým se právě tady kdysi pracovalo, se sem vrátil,“ dodává Dvořák.
Interiér Libušína, který má na starosti brněnská společnost Archatt, by měl být hotový koncem března. Udělat přesný časový harmonogram je ale prakticky nemožné, protože už vlastně nikdo neví, jak dlouho trvá ruční výroba třeba jednoho dřevěného pole s květinovým ornamentem.
Jurkovič navíc použil víc než stovku různých detailů. Stavební dokumentace se nedochovala, k dispozici byly jen dobové fotografie, několik Jurkovičových nákresů a kusy původního vybavení.
To, co z Libušína odstranili během předchozích oprav, třeba kus obložení stěny nebo rohovou poličku, naštěstí neskončilo v kamnech, nýbrž v depozitáři muzea. Dá se z nich vyčíst technologický postup, kvalita materiálu a kvalita jeho zpracování nebo to, jak se na sebe vršily barvy.
V jídelně Libušína je dnes dokončené kazetové obložení stropu a části zdí, většina nástěnných maleb, vrátily se poličky, které vystupují přímo ze stěn, a jemné květinové obrazce v oknech. Část je natřená pastelovými odstíny modrozelené a béžové.
Barvy vyrobili ve Švédsku speciálně pro Libušín. Dodnes používají dvě století starou technologii výroby olejových barev.
Vědecká rekonstrukce směřuje ke stavu v roce 1925. Tehdy naposledy se na opravách podílel Jurkovič. „To, co tady děláme, ještě nikdo v této zemi nedělal, rozhodně ne od války,“ říká Dvořák.
Z mnoha stran slyšel, že to ručně nejde. „Ale ono to jde. Taky hodně lidí říkalo, že to je zbytečné, že to nikdo nepozná. Ale ti stejní lidé pak vezmou o víkendu děti a jdou se podívat na hrad, jak to ti naši předkové dokázali postavit. Když budeme památky opravovat moderními postupy, tak je zcela změníme, a co po nás zbude,“ uvažuje muž.
Podobně prý na tom byl i sám Jurkovič. Traduje se, že mu řemeslníci na stavbě nevěřili. Chtěl po nich naprosto precizní práci, na jakou nebyli zvyklí. Třeba když nařídil celou stavbu zvenku ohoblovat, což bylo u roubenky něco nevídaného.
„Vyplývá to z dopisů, které se dochovaly. Nakonec ale byli nadšení,“ říká Dvořák.
Stejně postupovali i nyní a čtyři lidé zvládli zhruba polovinu stavby za čtyři dny.
Nábytek pro Libušín
Na jiném místě ve Zlínském kraji zatím pracují stolaři na výrobě nábytku pro Libušín. Tuto zakázku získalo v soutěži Stolařství Fiala z Podhradní Lhoty. Zhruba 70 dřevěných židlí ve dvou variantách už odevzdali, nyní dokončují dvacítku stolů. Před sebou ještě mají příborník se skleníkem a lavice kolem stěn.
Také tady se pracuje ručně. Tomáš Kuběja zrovna skládá jednotlivé díly, které tvoří nohu stolu. Pět různých dílů, které společně tvoří zdobený kus, do sebe zapadá s naprostou přesností.
Jiný muž hobluje desku stolu a další natírá bezbarvým olejem. To je první vrstva, nahoru pak přijde zvláštní modrý odstín, stejný, jaký je na stěnách a stropě libušínské jídelny.
A také tady se shánělo nářadí, protože zakázka má naprosto striktní pravidla. Ačkoliv denně pracují se dřevem – specializují se na výrobu oken a dveří pro historické objekty – ruční nářadí moc často do ruky neberou.
„Otevřeli jsme staré cajgramy a zjišťovali, co v nich máme,“ usmívá se Erik Fiala a ukazuje přitom na dřevěnou skříňku na nářadí. Protože rodinná firma navazuje na práci dědečka dnešních majitelů, našli toho dost.
Některé hoblíky bylo nutné nabrousit, jiné takzvaně vyladit. Srovnat dřevěné části a nůž, aby odebíral právě takový kus materiálu, jaký je potřeba, je umění.
„Takové zakázky se opravdu neobjevují. Ruční opracování je výjimečné a trochu nás zaskočilo, jak časově náročné to je,“ připouští. Připomenout si museli i některé tradiční spoje.
Nábytek je z jedlového dřeva a vybavená jím bude jídelna i krčma. Několik stolů už je natřených a usychá v místnosti vedle hlavní dílny. Olejovou barvou ještě prostupuje struktura dřeva, čeká je finální nátěr. Potom je odvezou do depozitáře skanzenu ve Frenštátě pod Radhoštěm. „Židle už tam jsou,“ dodává Fiala.
Protože je vědecká rekonstrukce velmi ojedinělým způsobem obnovy památek, vzniká o Libušínu několik dokumentů. Fotografický časosběr z průběhu stavby je po celou dobu na webu Valašského muzea v přírodě.
Kromě toho muzeum najalo dokumentaristu, který zachytil i řadu detailů. „Má obrovské množství materiálu, o finální podobě dokumentu nebo o jeho rozsahu se ještě musíme poradit,“ uvedl Jindřich Ondruš, ředitel Národního muzea v přírodě, pod nějž rožnovský skanzen s Libušínem spadají.
Počítá se i s vydáním reprezentativní knihy plné fotografií.
Po dokončení se Libušín znovu vrátí k původnímu účelu, v současné době se tedy připravuje výběrové řízení na provozovatele restaurace. Veřejnosti by se mohla otevřít na začátku léta. Určit přesný termín ale vedení skanzenu nechce.
„Věc se má tak, že pokud budu mít volit mezi dřívějším termínem, nebo kvalitou, bez váhání volím kvalitu,“ konstatoval Ondruš.
