Historická trať Krugobajkalka.

Historická trať Krugobajkalka. | foto: archiv Radima Řiháka

Nadšenci ujeli vlakem devět tisíc kilometrů, překvapilo je teplo na Sibiři

  • 13
„Vzdálenost nemá smysl počítat na kilometry, ale na dny.“ Jedna ze zásadních pouček, kterou si odnesla pětice cestovatelů z Moravy z neobvyklé cesty po Rusku. Mladí dobrodruzi si splnili sen – projeli nejdelší a nejslavnější železnici světa – transsibiřskou magistrálu.

Na Východ to pětici kamarádů táhlo už dlouho. „Předchozí roky jsme byli na Ukrajině, v Bělorusku i západní části Ruska, ale to jsme se teprve oťukávali. Na víc než 9 tisíc kilometrů vlakem jsme se chystali déle než půl roku dopředu,“ přiblížil jeden z nadšenců, Radim Řihák z Břestu na Kroměřížsku.

Přestože se transsib, jak se magistrále zkráceně říká, dá projet jedním spojem i za sedm dní, čeští cestovatelé si naplánovali delší cestu se zastávkami.

„Trvalo nám to dvacet dní, využívali jsme spoje, které jedou jen část trasy. Ostatně tak cestují i místní, celou štreku v jednom kuse nejezdí skoro nikdo,“ vysvětlil Řihák.

Cestovatelé navštívili například Kazaň či Jekatěrinburg, který leží na hranici Evropy a Asie, nejhlubší jezero světa Bajkal, město Ulan-Ude u mongolských hranic či Vladivostok, kde železnice končí.

Pátrání po pomnících padlých českých legionářů

Výlet ale nechtěli pojmout jen tak samoúčelně, a proto se rozhodli, že cíleně vyhledají místa, která pomáhali osvobodit českoslovenští legionáři.

„Podařilo se nám najít pomníky padlých legionářů v Jekatěrinburgu i Vladivostoku,“ popisoval dobrodruh.

Vladivostok - konečná.

Nadšenci urazili ve vlaku více než devět tisíc kilometrů.

Najít v obrovských městech českou stopu nebylo nic jednoduchého. Řada Rusů prý ale překvapivě na název „Czechoslovakia“ reagovala velmi pozitivně. A překonat bariéry pomáhal i dárek v podobě českého piva, které vezli cestovatelé s sebou.

„Ve Vladivostoku jsme po dlouhatánském hledání našli pomník Čechů doslova na poslední chvíli. Bylo to na osamoceném zapadlém hřbitově, velmi silný okamžik,“ poznamenal Řihák.

Čím východněji, tím horší vlaky

Cesta jim připravila i plno úsměvných historek, z nichž některé vyvracely zažité mýty o Rusku. „Například nás překvapilo, jak bylo ve vlaku všechno do puntíku organizované a jak byly vlaky přesné. To by se u nás mohli učit,“ usmíval se Řihák.

Stejně tak nepoznali pověstné ruské mrazy. „Sibiřská krajina za oknem, ale ve vlaku teplo. Vzniklo z toho úsloví: teplo jak na Sibiři,“ smál se.

Povšiml si také, jak se kvalita vlaků směrem na východ podstatně zhoršuje. Zatímco z Moskvy vyjížděli moderním spojem, v asijské části už byly vagony podstatně horší. „Transsib je opravdovou dopravní tepnou. Všechno funguje ve velkém tempu, ale má to řád.“

Neplatí prý ani to, že Rusko je zaostalé. „Spíš plné paradoxů. I v asijské části jsou větší města na skvělé úrovni. Ale jsou tam velké kontrasty. V turisticky frekventované oblasti narazíte na infocentrum, které tvoří jen budka stlučená z pár prken,“ podivoval se Řihák.

Pro cestu zpět z Vladivostoku do Moskvy dobrodruzi z časových důvodů z železnice přesedli do letadla. Místo dvaceti dnů cestovali jen pár hodin. A překvapivě je to vyšlo levněji než vlak.