Takové pozdvižení, jaké nastalo na jaře 1777, Valašsko už dlouho nepamatovalo. Misionář Jan Kořiska a jeho pomocníci chodili po kraji a ve svých kázáních nabádali lidi, ať se nebojí a veřejně se přihlásí ke svému evangelictví. Nic jim nehrozí, protože císařovna Marie Terezie vydala toleranční patent, jímž jim jejich víru povoluje.
Lidé byli zpočátku nedůvěřiví, ale poté, co jim Kořiska ukázal listinu s pečetí, začali houfně chodit na úřady, kde se přiznávali k nekatolické víře. A rozhodně nešlo o jednotlivce.
Jasenná je typickým příkladem obce, v níž bylo vše dvakrát (vlevo katolický kostel, vpravo evangelický).
„Na Valašsku se přihlásilo k evangelické víře 72 obcí. Některé obce, jako třeba Mikulůvka, se přihlásily celé i s připojením obecní pečeti. Na Vsetíně došlo k hromadnému zápisu evangelíků 3. května 1777. K evangelickému vyznání se tehdy přihlásily 933 osoby. Římských katolíků zůstalo pouze 153,“ píšou Bohuslav Burian a Ilja Burian v knize Dějiny protestantismu na Vsetínsku.
Seznamy, které vznikly na základě samozřejmě falešného Kořiskova tolerančního patentu, vyvolaly ve Vídni zděšení, jak velmi je kacířství na východní Moravě zakořeněné. Nejen císařovna se ptala, jak je možné, že právě tato oblast se stala jeho baštou.
Museli jít pro velikonoční cedulku
Důvody nás zavedou o více než 150 let nazpět, až k porážce českých stavů na Bílé hoře. „Před třicetiletou válkou byli obyvatelé českých zemí ze 70 až 90 procent protestanté. To se změnilo porážkou stavovského povstání,“ popsal historické souvislosti ředitel Státního okresního archivu ve Zlíně David Valůšek.
Jediné povolené náboženství bylo katolické. Šlechta musela konvertovat, nebo opustit zemi, poddaní neměli na vybranou – museli přejít na katolickou víru, ať už po dobrém, nebo po zlém.
Na Valašsku však stále tajné evangelictví přežívalo. „Napomáhala mu blízkost hranic s Uhrami, kde jistá forma tolerance nekatolictví existovala. Blízko bylo i do Slezska, zvláště jeho pruská část byla rovněž evangelická. Z těchto oblastí bylo Valašsko zásobováno evangelickou literaturou, která pomáhala víru udržovat,“ vysvětlil Valůšek.
Velkou roli také sehrála hornatost krajiny a odlehlé pasekářské oblasti, které komplikovaly církevní správu.
„Ta tady byla skutečně slabší. Dohled nad lidmi byl vágní. Často na jednom panství byl jen jeden farář, který to mohl jen těžko zvládat. Nebyl na lidi vyvíjen žádný velký duchovní tlak,“ připomenul ředitel Státního okresního archivu ve Vsetíně Tomáš Baletka.
Výrazně k tomu přispívala také uherská vrchnost. Její panství, ať už Vizovicko nebo Vsetínsko, spravovali jen dosazení úředníci. Náboženská povinnost se časem zredukovala na jediný úkon – jít jednou za rok před Velikonocemi ke zpovědi.
Tam lidé obdrželi takzvanou velikonoční cedulku, která dokládala, že jsou věrnými římskými katolíky.
„Z výpovědí tajných evangelíků ale víme, že se to různě obcházelo. Když už se mělo pro cedulku jít, hospodář poslal čeledína, ten vyzvedl cedulky pro všechny členy domácnosti. Farář dostal zaplaceno a byl spokojen, spokojeni byli také lidé. Často se jednalo jen o dost formální úkon,“ uvedl zlínský historik.
Problém pak nastával, když evangelíci zemřeli. Neměl je kdo pohřbít a nebylo ani kam. Katolický farář věděl o tom člověku, že nepřijal svátost posledního pomazání, měl tak podezření, že se jednalo o tajného evangelíka, a nechtěl takového člověka pohřbít do posvěcené půdy.
„Stalo se to třeba v Pržně. Tito lidé pak byli pohřbeni mimo hřbitov, ale žádný svůj nekatolický ještě samozřejmě neměli,“ upozornil Baletka.
Pokud byli nějací tajní evangelíci odhaleni a usvědčeni, z drtivé většiny se tak stalo na základě udání. Tresty byly velmi přísné, ať už se jednalo o vystěhování, nebo dokonce smrt upálením.
Lidé nevěděli, jakou konfesi vyznávají
Oficiální místa tušila, že evangelictví na východní Moravě stále přežívá, proto olomoucký biskup vysílal misionáře, kteří měli katolickou víru upevňovat. To byl i případ zmíněného Kořisky a jeho pomocníků, již se rozhodli, že zjistí, jak silní evangelíci na Valašsku jsou.
Výpovědi vyslýchaných lidí, kteří se k evangelictví přihlásili, odhalily, že učení církevních reformátorů si lidé skutečně předávali z generace na generaci.
Pravý toleranční patent, který vydal císař Josef II. v roce 1781, vyvedl evangelíky z ilegality. Tímto dokumentem povolil, aby se lidé přihlásili k luterské nebo helvetské konfesi.
„Toleranční patent zaručoval, že lidé už nebyli pro svou evangelickou víru popravováni ani jinak trestáni, ale nebylo to zrovnoprávnění náboženství, jen tolerance těchto dvou vyznání,“ upozornil Baletka (toleranční patent povoloval ještě jedno vyznání, to se ale už netýkalo protestantů – pozn.).
Situace ale byla dost nepřehledná, sami lidé často ani nevěděli, ke kterému vyznání se mají přihlásit. Byli si jen jisti, že nejsou katolíci. Problém tak měli na úřadech, kde si museli vybrat mezi dvěma zmíněnými konfesemi.
Na počátku 17. století na východní Moravě převládalo augsburské vyznání, tedy luterský směr, který se šířil z německých zemí. Právě 500. výročí vystoupení Martina Luthera si letos v říjnu evangelíci připomínají. Silnou pozici měla také Jednota bratrská, jejímž posledním biskupem byl Jan Amos Komenský.
„Lidé si nesli jen nějaké evangelické vychování. Jejich víra nebyla během těch 150 let nijak živena a planěla. Zredukovala se jen na dva základní pilíře – přijímání pod obojí způsobou a neuznávání svatých,“ poznamenal Valůšek.
Od vydání tolerančního patentu se mohly ustanovovat farní sbory evangelické, které si pozvaly svého pastora. Měly právo zřídit svoji školu i hřbitov. Situace, kdy v jedné obci bylo všechno dvakrát, tak nebyly výjimečné. „Typickým příkladem je Růžďka nebo Jasenná,“ poukázal zlínský historik.
Úplného zrovnoprávnění s katolíky dosáhli evangelíci v celé rakouské monarchii vydáním císařského patentu v roce 1866.
