Záliba v literatuře u něj pramení už z dětství, kdy jeho tatínek doma vybudoval velkou knihovnu.
„Během druhé světové války, kdy každý sháněl mouku a jiné potraviny, domů nosil Palackého dějiny či detektivky od Fikera nebo Vachka, sehnal mi i svázaného Malého čtenáře. Hltal jsem verneovky, měl jsem jejich kompletní sbírku, a postupně objevoval nové a nové autory,“ vzpomíná Bohumil Galásek, držitel ceny města Zlína za loňský rok a nezapomenutelný učitel češtiny a dějepisu na zlínském Gymnáziu Lesní čtvrť, kde působil čtyřicet let.
Říká se o vás, že spíte pouze pět hodin denně, abyste měl čas na čtení.
Ano, raději čtu, než spím. (směje se) Nejvíc nešťastný jsem v knihkupectví, když vidím všechny knihy, které bohužel nikdy nemohu přečíst. Víte, kolik bylo loni vydaných titulů? Šestnáct tisíc. To je nepředstavitelné číslo. Jsem rád, když za rok zvládnu přečíst 100–120 knih, víc nestihnu.
Úctyhodný počin, já zvládnu tak dvě tři za měsíc.
Čtení je moje dlouholetá vášeň. Na škole jsem měl štěstí na profesory Josefa Petrželku, který byl knihovníkem a prodával například zmíněné verneovky, nebo Zdeňka Šmiku, což byl velký znalec literatury a říkal nám o knihách či autorech, které bychom jinak těžko poznali. Od střední školy miluju vážnou hudbu, film či výtvarné umění. Pamatuji si na krásné výchovné koncerty ve Velkém kině nebo výstavu Mikoláše Alše ve Zlíně, na niž mě jako malého kluka vzal tatínek a kde byly k vidění obrovské kresby uhlem.
Na střední školu jste chodil v 50. letech, kdy panovala tuhá cenzura. Jak jste se dostával k neoficiální literatuře?
Stávalo se, že jsem byl u někoho na návštěvě a v jeho knihovně byli meziváleční katoličtí spisovatelé jako Durych nebo Zahradníček. Styděl jsem se, že je neznám, a hned jsem si jejich knihy půjčil. Tím pocitem trpím dodnes, pořád objevuji úžasné autory, kteří nejsou tak známí.
Dlouhá léta jste učil na zlínském gymnáziu dějepis a češtinu. Bylo těžké vypořádat se s osnovami, které stanovoval komunistický režim?
Ano. Dostával jsem od studentů otázky jako: „Proč se neučíme třeba o Škvoreckém, Kunderovi nebo Lustigovi? Vy jste od nich nic nečetl?“ Já je měl samozřejmě načtené jako většina češtinářů, ale věděl jsem, že si o nich můžu se studenty vyprávět jen mimo vyučování. Nicméně byl jsem i trochu drzý, a když se mě žáci zeptali na Jeden den Ivan Denisoviče (částečně autobiografická kniha A. I. Solženicyna popisující den v pracovním táboře na Sibiři – pozn. red.), přinesl jsem jim časopis Plamen, v němž na tuto knihu v 60. letech vyšly nadšené recenze. Během normalizace ji titíž kritici odsuzovali nebo o ní mlčeli.
Ani učit dějepis nebylo jednoduché, ne?
Například o existenci demarkační linie na západě Čech, přes kterou nesměli američtí vojáci jít, se mluvilo jen zběžně. Studenti ale nebyli hloupí a od svých rodičů mnozí věděli, že není pravdivé tvrzení v učebnicích, že by celé území Československa osvobozovali jen Rusové. Stalo se, že mi zástupkyně ředitele při hospitaci vytýkala následující věc: při výuce o roli dělnické třídy jsem nezdůraznil, že první vlastí každého dělníka je Sovětský svaz. To už jsem se neudržel a řekl jí, že můj otec je elektrikář, který se vyučil tady, v Rusku nikdy nebyl a nevím, proč by ho měl považovat za svoji vlast. Její odpověď? „S tím se musíš vyrovnat, soudruhu.“
Vyrovnal jste se s tím?
Členem komunistické strany jsem nikdy nebyl a i během výuky jsem se snažil studentům vycházet vstříc. V roce 1974 za mnou přišli žáci z třídy ve čtvrtém ročníku, do níž chodili dnešní nakladatel Pavel Jungmann nebo Zdeněk Petrželka, dnes známý jako divadelní režisér J. A. Pitínský, s tím, že by chtěli mít hodinu o amerických beatnicích. Souhlasil jsem a hodinu si připravili sami. Sedl jsem si do zadní lavice, oni se posadili na stoly vpředu a mluvili o Kerouacovi, Ferlinghettim a dalších. To bylo úžasné. V roce 1985 jsme v recitačním souboru LESG, což vycházelo z názvu Gymnázia Lesní čtvrť, připravili pásmo básníků, kteří nepatřili k režimním oblíbencům. Stejně tak to dělala řada dalších učitelů.
Studenti na vás dodnes vzpomínají jako na důsledného, ale laskavého pedagoga, který je přivedl k lásce k literatuře. Také jsem slyšel, že jste je neformálně učil o baťovských dějinách.
Ještě když jsem učil na základní škole, žáci se mě často ptali na Tomáše Baťu, proto jsem jako dějepisář přišel za ředitelem, zda bych mohl jednou týdně od sedmi hodin ráno vést „nultou“ hodinu, která nebyla nikde oficiálně zanesená, ale učil jsem v ní o historii Zlína. Svolení jsem dostal, jen byla hodina vedena jako zájmový kroužek. Třída byla pokaždé naprosto plná a žáci se mi dokonce omlouvali, když přišli pozdě. Na moji námitku, že omluva není třeba, jde přece o dobrovolnou hodinu, říkali: „Ale my nechceme, abyste si myslel, že sem nechceme chodit.“ Mnozí z nich na to dodnes vzpomínají a těší mě, když od nich na třídních srazech slyším, že jsem jim pomohl určit „směr dalšího uvažování v životě“, jak mi nedávno jeden z mých bývalých studentů řekl. To je pro každého učitele největší odměna.
Zlín měl zůstat malým městem, ale vymkl se svému osudu, míní historik |
V čem vás Baťa fascinoval?
Máme k němu vztah v rodině, tatínek u něj pracoval jako elektrikář, maminka dělala ve Zlíně šičku, ale to bylo až po druhé světové válce, kdy už byl podnik znárodněný. Když o tom zpětně přemýšlím, je neuvěřitelné, jak Tomáš Baťa a jeho bratr Jan Antonín předběhli svoji dobu. Spousta jeho myšlenek a podnikatelských kroků je dodnes aktuální a inspirativní. Vychovali tisíce lidí, kteří pak svým dětem předávali to, co se u Bati naučili. Díky nim ve Zlíně přetrval baťovský duch podnikání, který nezničili ani komunisté. Když se ve Velkém kině v 50. letech promítal film Botostroj hanobící firmu Baťa, rozzuření diváci pískali, hlučeli a odcházeli uprostřed promítání. Věděli, kdo byl Baťa a jaký je jeho odkaz.
Komunisté se jej snažili pošlapat, ale i oni tady narazili.
Když Zlín loni slavil výročí 700 let a v Kongresovém centru se pořádala velká vzpomínková akce, moderoval ji Marek Eben. Jako kronikáře města mě pozval na pódium a zeptal se: „Povězte, co byste ze zlínské kroniky rád vymazal?“ Na to jsem mu řekl, že kromě 21. srpna 1968, kdy po městě jezdily ruské tanky, bych přidal i další datum: 1. leden 1949, kdy byl Zlín přejmenován na Gottwaldov. Pro většinu obyvatel města – a baťováky zvlášť – bylo potupou, že město neslo název po nejnenáviděnějším prezidentovi. I proto se tady děly různé menší protesty proti režimu.
Jaké třeba?
Když místní pohlaváři na výročí Velké říjnové socialistické revoluce pokládali věnce ke Gottwaldově soše, stávalo se, že přes noc je někdo tajně přenesl k 1. ZŠ, kde stávala socha T. G. Masaryka. Rozzuření soudruzi pak telefonovali školníkovi, aby kytice okamžitě přenesl zpátky. Umíte si představit, co jim odpověděl. (směje se) Mimochodem, komunisté sice chtěli Baťu vymazat z historie, ale přitom se jím inspirovali, jeho pracovní metody přebírali a v praxi používali. Jak říkal Václav Havel, to jsou ale paradoxy.
Byla pro vás velkou úlevou sametová revoluce v listopadu 1989?
V prosinci téhož roku jsme měli seminář češtinářů v Brně a nezapomenu, jak jsme si tam padali do náruče a všichni brečeli štěstím. „Bohoušku, my jsme se toho dožili,“ říkala mi dojatě jedna kolegyně. Byla to krásná exploze, najednou jsme mohli do osnov rychle zařadit autory, o nichž se dříve nemluvilo, a žáci už na jaře 1990 skládali maturitu z češtiny obsahující i otázky na díla autorů 60. let, Kunderu, Vaculíka, Reynka, Mikuláška, Skácela a dalších spisovatelů. To ale neznamenalo, že jsme ruskou literaturu ignorovali. Pomáhala a pomáhá nám pochopit ruskou povahu.
Bohumil GalásekNarodil se 30. ledna 1938 ve Zlíně. Absolvoval jedenáctiletou střední školu, poté pedagogickou školu v Holešově a Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Působil jako učitel na národní škole v Popovicích (1957, 1959–63), základní škole v Bílovicích (1963–64), základní škole ve Zlíně (1964–72) a v roce 1972 nastoupil na zlínské Gymnázium Lesní čtvrť. Učil zde češtinu a dějepis, organizoval také literární a gramatické soutěže. Ve volném čase působil jako učitel a rozhodčí plavání. V roce 1990 se na gymnáziu stal zástupcem ředitele a v roce 2002 po dosažení důchodového věku ze školy odešel. Poté vyučoval na částečný úvazek na Střední škole pedagogické a sociální ve Zlíně. Od roku 2010 je kronikářem města Zlína a je také dlouholetým členem radniční Komise pro názvosloví a místní orientaci. Je nositelem Ceny města Zlína za rok 2021, již získal za vynikající pedagogickou činnost a významný přínos pro výchovu a vzdělávání mladé generace, a v roce 2008 obdržel také Ocenění pedagogických pracovníků Zlínského kraje.  |
A co dějepis?
Studenty nesmírně zajímalo téma sovětských gulagů, ale i regionální události na Ploštině, Prlově či Salaši u Velehradu na konci druhé světové války, ale i samotné osvobození Zlína v květnu 1945 a jeho okupace v roce 1968. Dříve se muselo učit, že veškerý protinacistický odboj vedli komunisté, jména československých letců bojujících v bitvě o Británii byla tabu. Teď studenti najednou s nadšením dokázali vyjmenovat všechny perutě, které byly součástí RAF.
Po roce 1990 jste se stal zástupcem ředitele, v roce 2002 jste odešel do důchodu a poté jste učil na zlínské Střední škole pedagogické a sociální.
Tehdy mi zavolal zástupce ředitelky ze zlínské Střední školy pedagogické a sociální, že tamější učitelka češtiny je těhotná a ve škole potřebují záskok na dva měsíce. A ze dvou měsíců nakonec bylo deset let. (směje se) Byl to jiný typ výuky než na gymnáziu, ale na tamějších děvčatech jsem moc oceňoval, že na ně šly výborné reference z praxe. Dívky se nebály práce, což už dnes není u mladých lidí pravidlem. A u maturit z českého jazyka si také počínaly skvěle.
Posledních třináct let jste kronikářem Zlína. Jak jste se k tomu dostal?
Úplně náhodou. Jeden z mých bývalých žáků, který pracoval na radnici, mě doporučil. Zúčastnil jsem se konkurzu, který jsem vyhrál. A od té doby píšu kroniku. Denně nad tím strávím kolem tří hodin, je to náročná práce. Nechci jen přepisovat zprávy z novin nebo internetu, píšu vlastními slovy a někdy přidám i „pohled kronikáře“. Na dění ve Zlíně mám také svůj názor.
Tak povězte, co se vám nelíbí?
Nejvíce mě nadzvedla „oprava“ podchodu na náměstí Práce. Nenacházím slušná slova, která bych mohl říct, připadám si tam jako v atomovém krytu. Neznám snad nikoho, komu by se líbil. Pokud někdo přijede do Zlína, vystoupí na chátrajícím vlakovém nádraží a chvíli poté projde tímto podchodem, jeho první dojem z města musí být strašný. Naštěstí pak spatří aspoň opravený Obchodní dům a naproti němu mrakodrap. Snad se brzy dočkáme i rekonstrukce Velkého kina.
Ostudná místa Zlínského kraje: bývalý soud i devadesátkové Šmoulí město |
A co vám naopak udělalo za poslední léta radost?
Všude chválím Kongresové centrum, jedná se o jedinečný počin, stejně jako další univerzitní budovy od architektky Evy Jiřičné. A nesmím zapomenout na tovární areál. Asi před pěti lety přijeli do Zlína bývalí kolegové ze slovenského města Partizánske a požádali mě, zda bych je městem neprovedl. Když jsme vyjeli na terasu na střeše mrakodrapu, jeden z nich se díval dolů na opravený a životem tepající areál a ptal se mě: „Jak jste to dokázali?“ A pak skoro se slzami v očích líčil, jak vypadá bývalý tovární areál u nich: zdevastované staré budovy s rozbitými okny, všude nepořádek a špína. Uvědomil jsem si, jaké štěstí ve Zlíně máme, že se tuto část města podařilo oživit.
Stejně tak je krásný Baťův institut. Zlín se postupně mění k lepšímu, vydařená je také proměna Domu umění na původní Památník Tomáše Bati. Loni jsem tam byl na divadelní inscenaci o Tomáši Baťovi a byl to silný emoční zážitek. A poslední scéna ve hře byla, kdy Tomáš Baťa mladší shlíží z Gahurova prospektu a vydechne: „Zlín. Božský Zlín.“
