„Třetí z nich je tajemství, protože je to tak jednoduchý koncept, že se bojím, kdybych o tom mluvil, že to hned někdo udělá,“ usmál se Ivan Passer, scenárista a režisér, který od 60. let žije a pracuje v Americe.
Ivan PasserJeden z klíčových tvůrců československé nové vlny se narodil 10. července 1933. Po studiích na pražské FAMU se u filmu prosadil jako scenárista (s Milošem Formanem a Jaroslavem Papouškem napsal scénáře k většině Formanových československých filmů) a pak i jako režisér – natočil krátkometrážní hrabalovskou adaptaci Fádní odpoledne a celovečerní hraný film Intimní osvětlení, který bývá řazen mezi nejlepší československé filmy všech dob. Po roce 1968 odešel do USA, kde natočil dalších 20 filmů (Cutterova cesta, Zrozen k vítězství či Stalin). |
Na vašich projekcích na Letní filmové škole je úplně plno a například u Intimního osvětlení se diváci baví úplně stejně jako před padesáti lety. Co na to říkáte?
Viděl jsem hodně festivalů, ale tento je jeden z nejsympatičtějších. Je hrozně zajímavé to sledovat, protože lidé tady reagují podobně jako Američané. Co se týče Intimního osvětlení, to tehdy muselo jako první vidět vedení na Barrandově. Při projekci se nikdo nesmál a ředitel mi řekl, že nudnější film ještě neviděl. A já jsem si přitom myslel, že dělám komedii. Příjemný film, na který by lidi chodili pořád znovu, jako chodíme k příbuzným, u kterých sice víme, co budou říkat, ale nám to nevadí a těší nás to.
Pořád je to jeden z nejlepších filmů české kinematografie, a to nejenom za období tzv. nové vlny. Navíc jste v něm vsadil na neherce. Jak se to podařilo?
Ještě dnes mi jde mráz po zádech, když si uvědomím, jaká to byla všechno náhoda. Trochu se bojím lidí, kteří chtějí stát před kamerou, tak jsem si raději vybíral ty, kteří o to moc nestáli. Třeba Vlastimilu Vlkovou, která hrála babičku a později byla hodně obsazovaná, jsem našel v parku. Kapelníka Jana Vostrčila známého později z Formanových filmů jsem zase zaslechl z okna, jak hrál na zkoušce orchestru v Kolíně. Jedna náhoda vedle druhé.
Jak jste u filmu pokračoval, když vás vyhodili z FAMU?
Měl jsem možnost asistovat Vojtěchovi Jasnému, Martinu Fričovi, Ladislavu Helgemu. Pak jsme s Formanem začali psát scénáře, protože jsme se znali z internátu v Poděbradech, kde byl také Václav Havel. Tam jsme s Formanem soupeřili v biliáru, šachách a ping-pongu. A děláme to dodnes.
Dá se srovnat druh cenzury v Československu a Spojených státech?
Lidé ve velkých společnostech, kteří v Americe rozhodují o tom, jestli se film bude točit, nebo ne, mají stejnou mentalitu, jakou tady měli cenzoři za socialismu. Protože říct ne je bezpečnější, než říct ano. V Americe potřebují víc než jen dobrý scénář. Jejich byznys model je podobný jako u McDonalds: Udělejme něco, co už divákům předtím chutnalo, jen s malými obměnami. Snaží se zajistit finanční úspěch ještě předtím, než se film udělá. A to je pro kumšt velice špatné.
Čím to je, že české filmy už nezískávají Oscara jako dřív?
Film je závislý na mnoha věcech. Na módě, cyklech, na tom, kde a jak se dělají jiné filmy. Menzel nebo Kadár a Klos měli úspěch, protože to byla trošku móda. V zahraničí objevili, že tady v malé zemi se dělají zajímavé filmy.
Zaujal vás v poslední době nějaký český snímek?
Líbila se mi třeba Domácí péče nebo Učitelka. A myslím si, že by bylo dobře, kdyby vláda český film více podporovala, aby nebyl závislý na komerčním úspěchu tak, jako třeba v USA. Protože film je vůbec nejlepším vyslancem v zahraničí. Tam nejde jen o peníze. Když jsme s Milošem v 60. letech přijeli do Ameriky, tak se k nám chovali tak, jako by nás znali. Protože tam byly naše filmy úspěšné a to stačilo.
O čem bude váš chystaný španělský film?
Víte, já jsem se o film začal zajímat v šestnácti letech, když jsem viděl Děti ráje, který byl o skupině herců údajně z Česka, a protože byli ve Francii a neuměli řeč, tak dělali pantomimu. A je to jeden z nejlepších filmů. Takže bych také chtěl udělat snímek o hercích. Jde o příběh chlapce, který chce být fotbalista, zlomí si nohu a lékaři mu řeknou, že už nikdy hrát nebude. A on jednou leží v posteli a vidí film s Peterem O’Toolem a rozhodne se, že bude hercem. Kvůli roli matky už jsem kontaktoval Penélope Cruzovou.
Co Dustin Hoffman, který má hrát v dalším vašem snímku Viagarské vodopády?
Zatím si čte scénář, tak nevím. Ale stál bych o to. Před dvěma týdny jsem o tom s ním mluvil a vypadá to, že se mu ten příběh líbí. Scénář jsem napsal podle divadelní hry, kdy se dva přátelé poznají během korejské války, a když jsou už v letech, tak jeden z nich slaví narozeniny. A aby nebyl deprimovaný, tak jeho kamarád koupí viagru a pozve dvě ženy.
Filmových hvězd, které s vámi spolupracují, je víc. Dokonce si vás vyžádal k režii filmu Stalin herec Robert Duvall. Přijal jste takové téma vůbec rád?
On mne pozval na kafe a za pár minut se zeptal, jestli bych s ním chtěl jet do Ruska a natočil film o Stalinovi. V tu chvíli mi v hlavě proběhlo všechno, co jsem o Stalinovi věděl. Věděl jsem, že to bude dobrodružství, ale nemohl jsem říct ne. Byla to zvláštní příležitost. Duvall je velký herec a ve Stalina se proměnil tak, že z něj Rusové měli strach.
Myslíte herci?
Nejen ti, ale i naši poradci a historikové, které jsme měli pozvané. Nebyli schopní se mu podívat do očí a nemohli s ním mluvit.
Ještě před pár lety jste moc stál o to, natočit film o bratrech Mašínech. Už s tím nepočítáte?
Je mi líto, že jsem to nemohl udělat, protože čeští producenti na to nemohli sehnat peníze. Ale naučil jsem se, že když se rozhodne, že se film dělat nebude, tak na to zapomenu. To je otázka duševního zdraví a raději se dívám dopředu.
