Když Alence Panákové zemřel manžel, po pohřbu zůstala sama u jeho hrobu. Rozhlížela se kolem sebe a ptala se, kde jsou lidé, kteří jí pomohou? Hledala někoho, na koho by se mohla obrátit. Cítila, jak jí odcházejí síly, a nevěděla, koho prosit o pomoc. Situaci měla o to složitější, že zůstala sama s jedenáctiletou vnučkou, kterou měli s manželem v pěstounské péči po smrti jejich dcery.
Trvalo dva roky, než přijala skutečnost, že je vdovou, se vším, co tento stav obnáší. A právě to, z čeho by se jiný zhroutil, ji motivovalo k založení Společenství vdov a vdovců, které bylo před nedávnem vyhlášeno nejlepším seniorským klubem v Česku. Sídlí v klášterní budově Regina ve Zlíně a pomoc nabízí ovdovělým z celé Moravy.
„I když byl manžel šestnáct let nemocný a bojoval s rakovinou, tak na smrt blízkého člověka se nemůžete připravit, je to bolestný zásah do života. Ztráta partnera je na prvním místě ve statistice zátěže na organismus, těžký okamžik v životě, vedle ztráty dítěte,“ říká 76letá vitální žena, která celý život učila děti na prvním stupni základní školy.
Coby věřící hledala sílu v četbě Bible. „Myšlenka vdovství se v Písmu objevuje několikrát a pokaždé ve stejné podobě – zastaň se sirotků, neopouštěj vdovu,“ přemítá Panáková, v níž pomalu zrála myšlenka takovou pomoc nabídnout dalším ovdovělým.
Cítila však, že potřebuje teoretickou přípravu. Tu jí poskytlo studium teologie. Svoji vizi představila arcibiskupovi Janu Graubnerovi.
„Jako věřící člověk jsem chtěla naše společenství postavit na křesťanských základech, což ale neznamená, že nejsme otevření lidem nevěřícím. Nevěřící by se vůbec neměli ostýchat mezi nás přijít,“ vyzývá.
Arcibiskup její iniciativě nejen požehnal, ale dal jí také radu, ať nevylepuje plakátky, že se něco koná, ale ať osobně objíždí okolní vesnice a svoje plány o založení společenství představuje farníkům.
Na první setkání dorazilo 15 zájemců, na další 80 a po půl roce na setkání s arcibiskupem na Velehradě skoro 300. Dnes má jejich společenství 170 registrovaných členů z celé Moravy, různých velkých akcí se zúčastní i na 400 lidí.
„Naše společenství vzniklo v roce 2012. Jeho činnost spočívá v menších nebo větších setkáváních. Nejsou pravidelná v určitý den jako třeba kluby seniorů, ale tak, že podnikáme hodně menších a několik větších akcí za rok. Jdeme třeba společně na koncert, do divadla, na výlet do Olomouce, slavíme společně narozeniny,“ popisuje Panáková.
„Kdo se cítí osamělý, pozve si pár spřízněných duší a vzájemně se potěší, postěžují, naslouchají, pohladí. Zažijí to, co všichni bytostně potřebujeme – blízkost druhého člověka. Snažíme se vždy pamatovat na zlepšení fyzického, duševního i duchovního zdraví ovdovělých nebo osamocených lidí,“ dodává.
Z vlastní zkušenosti ví, že po smrti manžela jí nejvíce chyběl jakýkoliv sociální kontakt. „Tak strašně jsem toužila, aby se se mnou někdo bavil o něčem normálním, třeba o tom, co pěstuje na zahrádce. Nebo aby mě nechal se vyplakat a vypovídat,“ vzpomíná.
A přesně to Společenství vdov a vdovců také nabízí. „Ta nesmírná bolest po ztrátě partnera se musí probolet. Neutečete jí. Ale to neznamená, že rezignujete na život. Na našich akcích bývá veselo, často nechybí dobré víno, harmonika nebo kytara, zpěv, povzbuzení, něžný dotek,“ usmívá se Panáková.
