„V lednu jsme pozorovali kometu. Byla na západním nebi, ocas směřoval nahoru a byl hodně dlouhý. Kometa byla jasná a udělala mezi lidem velký rozruch.“ Tak zní první zápis, který si v roce 1910 do svého deníku zapsala tehdy dvacetiletá Ludmila Hyblerová ze Zlína. Tato záliba jí vydržela dalších padesát let.
„Psala deník po celou dobu velmi pečlivě a nevynechala jediný rok. Díky tomu se nám dochoval unikátní obraz Zlína první poloviny 20. století,“ říká Yvona Činčová, kurátorka Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně.
Jde o mimořádně zajímavé čtení. Ludmila byla dcerou Jana Janáčka, posledního sládka zlínského pivovaru, který bydlel v ulici Potrubná (dnes tř. T. Bati) nedaleko náměstí. V době, kdy deník začala psát, byla dva roky provdaná za místního učitele, budoucího ředitele a výraznou postavu místního kulturního a spolkového života Čeňka Hyblera. Jak bylo tehdy zvykem, byla v domácnosti a starala se o rodinu. Ovdověla v roce 1943.
Obraz baťovského Zlína je díky jejím poznámkám velmi plastický. Líčí například, jak úmorné byly po první světové válce životní podmínky pro děti („V říjnu řádí nakažlivé nemoci – tyfus, záškrt a spála. Mnoho dětí pomřelo.“), nechybí samozřejmě ani pasáže věnované firmě Baťa. „22. srpna 1927 jsme byli na prohlídce v Baťově továrně – v koželužně a dvou dílnách. Strašný ruch a zápach všude. Peníze si tam každý zaslouží!“
Na tragickou smrt krále obuvníků 12. července 1932 reagovala následovně: „Dnes ‚Osud‘ překonal pevnou vůli a energii Tomáše Batě! Zabil se i s pilotem Broučkem v Otrokovicích za velké mlhy při vzletu do Švýcar.“ Dva dny poté psala: „Velkolepý pohřeb našeho Báťušky. Vše filmováno – hlášeno rádiem – řečníci – knězi – aera – hudba – sirény – osvětlení – prapory – květiny a slzy. Slunce v plném žáru ho provázelo, večer měsíc svítil na jeho hrob s pyramidou věnců a z protější strany blesky jako ohňostroj přispěly ke smuteční slavnosti.“
Letět, či neletět? Pilot asi musel poslechnout svého šéfa |
V deníku se také často objevují informace o extrémních výkyvech počasí. V roce 1917 „uhodily nenadále takové mrazy, na něž není pamětníka. Ptáci mrzli, lidi v městech mrzli, nebylo uhlí, takže školy i hostince se uzavíraly.“ Jindy zase líčí, jak „v lednu asi týden bylo tak teplo, že děti pobíhaly bosy na ulici, kvetly fialky a stromy rychle pučely.“
Z poznámek Hyblerové je dobře poznat, jak silně lidé v Československu prožívali složitá 30. léta. V září 1938 líčila mobilizaci vojáků: „Ohlašují to v půl 11. v noci a zapůsobilo to otřesem, vášní, též pláčem a nejistotou. Nastal neobyčejný ruch. Vozidla přímo závodila, pěší spěchali se připravit, a ač výzva byla, že vojáci mají být do šesti hodin na svých místech, byli mnozí už po dvou hodinách v kasárnách. Tak rychle spěchali chránit svou vlast,“ popisuje Hyblerová.
Euforii vystřídala totalita
Z jejího deníku také vystupuje popis, jak sklíčená nálada v zemi panovala za války. „Za všechno, co dnes člověk chce, musí se podplácet cigaretami,“ zní jeden postřeh a přidává: „Zatýkání a vraždění pokračuje dále. Teď se houfně zatýkají komunisti. Hlavně zde naše Březnice je napadena a řádí tam až strach. Prý tam byly ve skále schovány zbraně. Odvezli mnoho mužů.“
Přesto se Hyblerová nevzdává naděje a věří, že země bude zase svobodná. „My Češi neztrácíme víru v naši svobodu a vtipy se jen rojí a humor šibeniční nás neopouští,“ všimla si.
V roce 1944 už se situace lámala k lepšímu. Lidé na obloze pozorovali letící americké bombardéry a „vítali je jako poselství brzkého míru“, přibylo ale leteckých poplachů a neustálých útěků do krytů. Až přišel 20. listopad 1944 a bombardování města. „Den hrůzy byl nad Zlínem. Bůh řídil bomby, neb většinou zničily továrny a nepotřebné stavby zábavní. Byli jsme tak překvapeni, že se nemůžeme vzpamatovat. Ten rámus pekelný, pak dým, který slunce zahalil, zvířený prach, syčení kotlů páry – vše působilo jako probuzení do nové zkázy,“ popisuje Hyblerová.
Z výstavy Deník Zlíňanky, kterou hostí Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně. (květen 2023)
Šlo naštěstí o jeden z posledních záchvěvů válečného běsnění. Ale ani na první setkání s „osvobozujícími“ ruskými vojáky jí nezůstaly hezké vzpomínky.
„Vojáci ruské armády napadli domy, vypáčili zámky a rabovali. Co našli, to snědli – u mě ukradli 40 vajec, 20 kg cukru, 10 kg mýdla a 20 zavařenin. Ve sklepě mi vybrali nějaké prádlo a boty, ostatní prádlo a knihy poházeli ve sklepě do louže. Též jiné domy napadli a jen po všech lidech vynucovali hodinky. Všichni tímto počínáním zůstali jsme přímo ohromeni, neb takové osvoboditele jsme si nepředstavovali. Dokonce koně nám umístili do zahrádky a branku ze zdi vytrhli,“ líčí.
Radost z konce války vše zlé přebila. Že se však předválečné poměry jen tak nevrátí, bylo rychle jasné. „Po vyhlášení míru 9. května nastalo čištění, a to pěkné i nepěkné. Pěkné – proti Němcům, nepěkné – Češi mezi sebou, kdy se pustili hrubě proti Baťovu dílu. Hanobili ho a všechny vedoucí sesazovali, ať byl dobrý, nebo ne, aby ukořistili místa pro své stoupence.“
Lůza přišla k moci
Poválečná euforie byla přesto doslova hmatatelná. Obchody se zase plnily zbožím, ceny klesaly a do Zlína proudila materiální pomoc. „Letos se holduje bálům. Mládež plesá o sto šest, i kdyby jíst neměli co, ale tančit se musí i přes vysoké vstupné a drahé šaty,“ stojí v deníku z roku 1946. Už rok poté si ale Hyblerová stěžuje: „Valí se na nás bída. Obchody se prázdní, není co na sebe ani do sebe.“
Velkým zlomem byl únor 1948 a nástup komunistů. „Lůza přišla k moci, aniž by uznala zásluhy prezidenta Beneše za války. Je to hrozná národní tragédie,“ posteskla si autorka. „Komunisti nařídili vytvořit akční výbory složené z chameleonů, kteří píší v novinách a hlásí z rádia vše obráceně, takže nechci už číst noviny, ani neposlouchám z rádia naše zprávy.“
Ani to jí nezabránilo v tom, aby jako obvykle neoslavila narozeniny prezidenta Masaryka vyvěšením praporů a ozdobenými výklady. „Posloucháme znovu Londýn tak jako za Hitlera,“ píše přesto hořce. Vše vystihující je popis voleb do Národního shromáždění v květnu 1948. „Noviny ujišťovaly, že se bude volit tajně, a taky kabina tam byla, ale když jsem se po ní ohlédla, řekli mi od komise: ‚Ale tam nemusíte chodit‘,“ vypráví zlínská rodačka. „Nu a tak jsem to dala do obálky veřejně a taky bílý lístek se veřejně před svědky odhazoval. Tak je po svobodné Československé republice! Vládne nad námi Stalin a řídí kroky dnešních vůdců.“
Když v roce 1949 komunisté slavili první výročí revoluce, vypravili průvod milicionářů a esenbáků na náměstí. „Lid však málo zastoupen – neměl zájmu, neb viděl, že to není jeho ochrana, ale proti němu, kdyby projevil nespokojenost,“ všimla si Hyblerová.
„Co by na to řekl Baťa?“
Smutno bylo nejen ve Zlíně, jenž nově nesl název Gottwaldov. „Místo Tomáše Bati vévodil na mrakodrapu Gottwald a na obchodním domě od vrchu až dolů obraz Stalina.“ Při prvomájových oslavách pak nechyběly „vozy znázorňující ničemnosti Američanů (zabíjení černochů, atomovka) a co nejvíce popudilo, bylo zesměšnění papeže. Na takové štvanice jsou peníze!“ zlobí se hluboce věřící žena, jež v deníku pravidelně líčí „Boží tělo“, tedy Slavnost Těla a Krve Páně spojenou s procesím.
Komunisté však měli na církev spadeno. „Boží tělo bylo jen kolem Šalerů a kostela. Byl ten den dětský den, to aby děcka odpoutali od církevní slavnosti,“ zaregistrovala v roce 1953 a později napsala: „V kostele se oznámilo, že průvod přes náměstí se ruší z bezpečnostních důvodů. Byla to zlomyslnost!“
Každodenní život byl těžký. V obchodech byly znovu zavedené lístky na základní potraviny, soukromníci přišli o telefony, večer se muselo brzy zhasínat a ráno rozsvěcovalo až pozdě. Lidem chybělo jídlo, vzácná byla i „rýže ze ztroskotané lodi, kterou bylo cítit petrolínem, proto ji dali levněji. Všechno je dražší a elektrika je tak drahá, že lidi ji neplatí. Všichni jen nadáváme, a nic to nepomůže.“
Gottwaldova socha v Gottwaldově stála i vedle Masaryka, teď leží v garáži |
Na fronty na maso se chodilo o půl čtvrté ráno. „Lidi si nosí židle a pletení a čekají do 7 hodin. Na odpolední maso ve 2 hodiny čekají už od půl 9,“ uvádí Hyblerová, která tehdy měla přes 60 let. „Cítíme se jako ve válce,“ píše si do deníku.
S o to větší nostalgií a láskou se vzpomínalo na baťovská léta. „Když jsem na Lesním hřbitově, vždy se ptají cizí lidé na hrob Tomáše Bati a jednou tam celá výprava lidí z Hané stála kolem hrobu. Modlili se a zpívali, že to bylo až k slzám dojemné,“ vybavila si. Slavit už nešlo ani výročí narození Masaryka. „Letos neměl chudák Masaryk ani jediné kvítečko, ani jedinou svíčku o Všech svatých. Tak je lid přestrašen z těch komunistů.“
Zápisků s přibývajícím věkem ubývá a jsou i kratší. Rok 1960 je nakonec posledním, kdy si Ludmila Hyblerová zapsala své postřehy do deníku. A možná symbolicky to byly následující pasáže: „12. června měli jsme volby. Opět se volilo jednotně. (…) Zdejší lotři shodili sochu Masaryka před školami.“ Další věty už nepřidala. Zemřela v roce 1961.
10. února 2023 |
