Z kruhovité pece uplácané z hlíny na travnatém plácku v rohu náměstí stoupá hustý dým. Pomalu v ní mizí dřevěné kůly, uvnitř se odpařuje voda a stoupá teplota. „Bude tam 1 300 stupňů Celsia, což je teplota, při níž může vznikat železo,“ líčí Josef Hausner, jeden z nadšenců věnujících se experimentální tavbě.
V sobotu ji přijel s ostatními předvést do Slavičína v rámci muzejní noci. Nevybrali si je náhodou, starobylý způsob výroby železa má s regionem spojitost. „Železná ruda se na Slavičínsku těžila od nepaměti, na což jsme chtěli při letošní muzejní noci ukázat,“ vysvětlil starosta Tomáš Chmela.
Návštěvníci akce, která se konala na Horním náměstí a v areálu muzea, tak byli svědky jedinečného rituálu. Účastníci tavby totiž napodobovali postupy starých Slovanů, kteří tuto oblast osidlovali v raném středověku. Zároveň ukazovali, že materiál, který je volně dostupný v krajině, lze přetvořit v použitelný železný nástroj.
„Každá tavba vlastně začíná na poli,“ usmál se Hausner. „Tam je třeba rozeznat a nasbírat rudu. Většinou ji takto shromažďuje skupinka lidí. Co sesbírají, se probere a použitelná část se na velkém ohništi vypraží a poté nadrtí,“ popsal.
Ve Slavičíně použili rudu ze Zlínska, s níž už mají dobré zkušenosti z předchozích akcí. Občas totiž ani sami taviči nevědí, zda se výroba železa povede a co z pece nakonec vytáhnou. „Tentokrát jsme vsadili na osvědčený materiál, abychom měli jistotu, že tavba proběhne v pořádku,“ poukázal Hausner.
Se svými kolegy většinou také natěží hlínu s obsahem jílu, z níž je možné postavit pec. Teď použili hrnčířskou, aby si trochu ulevili. I tak museli s konstrukcí repliky šachtové pece začít brzy ráno. Odpoledne do ní začali sypat uhlí a dmýchat. Po nezbytných přípravách do ní mohli přidávat směs z rudy a okují (okysličené plátky kovu).
Příběh o meteoritu, který spadl do pole u Sazovic, je dodnes tajemný |
„Pec udržujeme pořád plnou, trvá to asi tři hodiny, než všechna směs vyhoří,“ podotkl odborník. Po vylomení štítku pece pak vytáhnou takzvanou houbu – neforemný škvarek s bublinami a nečistotami. Z patnácti kilogramů směsi vznikne zhruba čtyřkilová hrouda. Tu je zapotřebí obouchat na špalku a následně s ní může pracovat kovář.
Hausner už takto vyrobil například nože či repliku velkomoravské sekerky. „Snažím se dělat napodobeniny historických nástrojů. Bylo by takto možné vyrobit i běžné nože do kuchyně, ale jednak by se to nehodilo a navíc je tento způsob výroby tak nákladný, že by takové nože nikdo nekoupil,“ líčil muž, který se experimentální tavbě věnuje už šest let.
K nevšednímu koníčku ho přivedlo video na sociální síti, které ukazovalo řemeslníka při domácí výrobě oceli.
Dnes v Česku okolo experimentální tavby vznikla komunita, která navazuje na první pokusy z padesátých a následně z devadesátých let. „Už jsou vidět velké pokroky, ale stále je toho hodně k objevování a experimentování,“ doplnil Hausner s tím, že největší akce věnující se tavbě se pravidelně pořádá v Adamově na Brněnsku. Letošní ročník se tam koná tento týden.
