Janěková chce tuto mnohovrstevnatou prózu, za niž autor v roce 2010 získal Státní cenu za literaturu, převést na filmové plátno. „Mám hlavu plnou obrazů, vlastně tam mám celou knihu, tedy i svým způsobem život Bajajovy rodiny,“ poznamenala Janěková. „Antonín před časem řekl: Všechno, co jsem chtěl napsat, jsem už napsal! A smál se tomu, že já to všechno teď nosím v hlavě, dokud se toho nezbavím natočením filmu.“
Proč jste se rozhodla zfilmovat dílo Antonína Bajaji?
Ještě zfilmováno není… S Antonínem jsem se znala skoro 50 let. Pracoval s mojí maminkou v sedmdesátých letech v zemědělské laboratoři. Když jsem studovala herectví, byla jsem taková jeho tisková mluvčí přes divadelní svět. Korespondovali jsme spolu a četla jsem jeho díla často od prvopočátku jejich vzniku. Jeho texty mně svým rytmem, střihy, dialogy, otevřeností, odvahou a sugestivní atmosférou evokovaly formu filmových scénářů. Obdivovala jsem jeho obrazotvornost, metaforu a noblesní práci s českým jazykem.
 |
Odkud se vzal konkrétní impulz k natočení této knihy?
V roce 2020 jsem náhodou objevila grantovou výzvu Filmového fondu města Zlína pro napsání filmového scénáře zaměřeného na region. Zavolala jsem Antonínovi, že asi přišel čas, abych se pokusila napsat scénář podle jeho knihy Na krásné modré Dřevnici a následně ho realizovala jako film. On se lehce zalekl, pak se rozesmál, protože jsem si vybrala úplně tu nejtěžší knížku pro filmové zpracování. Chvíli jsme řešili i možnost jiného titulu, ale já se nedala. Nakonec souhlasil a vlastně z toho měl velkou radost. Toto byl impulz.
Spolupracovala jste s autorem na přípravě scénáře k filmu?
Ano. První verzi scénáře jsem s ním často konzultovala. Jezdila jsem za ním, kladla otázky a naslouchala jeho vyprávění i připomínkám. Jeho pracovna má velmi silnou až archetypální atmosféru, která člověka pohltí, zklidní a zastaví v čase, jehož relativitu připomíná jen pravidelný tikot vysokých starodávných hodin. Někdy jsme se i názorově střetli, ale svůj názor neprosazoval, jen tak jemně navigoval… Byl velmi laskavý a ohleduplný. Když jsem mu poslala první hotovou verzi scénáře a přijela na konzultaci, měla jsem strach, co na to řekne.
Valčík za doprovodu budovatelských pochodů v pozoruhodné knize Antonína Bajaji |
A?
Seděla jsem tiše v křesle v jeho pracovně a čekala... Líbilo se mu to. Byl překvapen a ocenil, že se mně do scénáře podařilo dostat to nejpodstatnější, jak to cítil on sám. Kdyby se tak nestalo, vůbec bych do toho nešla. Ctím autora vždy i v případě divadelní režie.
Jana JaněkováDivadelní režisérka a zároveň divadelní, televizní a filmová herečka se narodila v roce 1955 ve Zlíně. Byla členkou mnoha divadel, nejdéle Národního divadla v Brně. Vedla ateliér muzikálového herectví na JAMU v Brně, režírovala v mnoha českých a moravských divadlech. V současnosti působí jako nezávislý umělec. Spolupracuje dlouhodobě se Studiem DVA v Praze. Žije na Valašsku. |
Co bylo tím nejpodstatnějším, co se vám podařilo do scénáře dostat?
Konkrétní situace a fragmenty příběhů postav románu. Jeho hlavním motivem je „naděje na něco příště“. Kniha je rozsáhlá množstvím postav i situací. Nejtěžší bylo vybrat do scénáře ty nejdůležitější a vytvořit dějový oblouk uprostřed vrstvené retrospektivy. Zachovat v dialozích autorův humor, nadhled a rytmus. Všechny postavy mají reálný základ, ten se často mísí s fikcí a sny. Historicky se pohybujeme od roku 1949 po současnost. Děj knihy nemá časovou posloupnost, i proto ji kritici přirovnávali k slavnému filmu Federika Felliniho Amarcord. To znamená vzpomínání. Filmařsky ale nemáme v úmyslu stylizovat jako Fellini. Z hlediska běžných filmových standardů není scénář lineární a postrádá běžný typ narativu. Ale to my víme a stojíme si za tím. Proto je možná problém získat odvážného a kreativního producenta, který se nebojí riskovat.
Co považujete za nejsilnější situaci v knize?
Velmi silná je scéna, kdy maminka jednoho ze spolužáků malého Antonína sedí ve výloze obchodního domu v zařízení jejich bývalého lahůdkářství, které jim komunisté zabavili, a školy vodí k výloze své žáky, aby viděli škůdce režimu. Soudružka instruktorka nutí všechny plivat na výlohu i syna na vlastní matku. Scéna je realitou padesátých let minulého století.
Kniha ale nevyznívá depresivně.
Ne, je podle mě lehce nostalgicky zábavná. Vezměte si název knihy – Na krásné modré Dřevnici. Kdo zná skladbu Johanna Strausse mladšího Na krásném modrém Dunaji, ten porozumí.
Po vážné nemoci zemřel spisovatel Antonín Bajaja, za svá díla získával ocenění |
Máte stanovený časový plán natáčení?
Vývoj začal před dvěma lety s producentem, který od spolupráce nakonec odstoupil. Nedostali jsme podporu od Státního fondu kinematografie. Hledáme finanční možnosti v soukromé sféře. Pevně doufám v začátek natáčení nejpozději v roce 2024. Reálně zvažuji vlastní produkci, jelikož jsem Antonínovi slíbila, že film natočím. A to hodlám splnit. Třeba se nakonec najde mecenáš, který by financování takového filmu považoval za osobní prestiž.
Pokoušela jste se získat podporu ve Zlíně? Případně s jakým úspěchem?
Ano, ale neúspěšně. Žádná z filmových produkcí ve Zlíně neprojevila zájem. Nezískali jsme podporu města ani jiných subjektů. Chtěli jsme letos uspořádat besedu pro veřejnost o vývoji filmu v rámci zlínského filmového festivalu za účasti tvůrců i autora předlohy, ani o tu nebyl zájem. Během času mě překvapilo zjištění, kolik Zlíňanů neví, že tam žije současný vynikající spisovatel, tudíž ani neznají jeho dílo, přestože měl Bajaja široký lidský, pracovní a společenský záběr…
Co říkal na takový nezájem?
Antonín znal dokonale své město, miloval ho a věřil. Ale sám byl překvapen, že to s vývojem filmu a jeho podporou ve Zlíně není tak jednoduché. Každé město přitom nemá svého vynikajícího spisovatele, jehož knihy se překládají úspěšně do cizích jazyků. Taková je realita.
Proč podle vás nebyl zájem přispět? Může to být i proto, že film není úplně pro masy?
To nevím… A kdo může kromě tvůrců předem vědět, jak bude film vypadat a pro jaký okruh diváků je vhodný? Setkávala jsem se jen se subjektivním, nefundovaným hodnocením scénáře a kladením překážek. Dnes většina lidí preferuje lehčí zábavu, u které nemusí přemýšlet, podporují se komornější a takzvaně jednodušší projekty. Žijeme v chaotické době se sklonem k povrchnosti, reality show jako uměním a nesmyslnou válkou v přímém přenosu. Bohužel mnohé z Bajajovy knihy je stále aktuální.
ChmýříFilm připravovaný Janou Janěkovou podle románu Antonína Bajaji Na krásné modré Dřevnici. Kniha popisuje situaci ve Zlíně ve druhé polovině 20. století, kdy se komunisté vypořádávali s měšťanskými rodinami. Snímek by se měl natáčet ve Zlíně a okolí, například v Hlavničkově vile, v povodí řek Dřevnice a Moravy, u Zboženských rybníků či poutního kostela ve Štípě. Ve filmu by měla „hrát“ i krajina Hostýnských vrchů. Hlavní a další role mají ztvárnit Filip Čapka, Zuzana Mauréry, Ondřej Brzobohatý, Jitka Čvančarová, Petr Štěpánek, Zlata Adamovská, Bára Munzarová nebo Zuzana Čapková. Zahrát by si měli i zlínští herci Helena Čermáková, Radovan Král, Luděk Randár, Eva Daňková, Milena Marcilisová či Jana Tomečková. |
Takže jste úplně bez podpory?
Ne tak docela. Podařilo se mně vypátrat neurologa Martina Tolara žijícího v USA, který je zakladatelem biofarmaceutické společnosti Alzheon, jež se zabývá vývojem léku na Alzheimerovu chorobu. Martin je vnukem docenta Tolara, primáře neurologie v nemocnici Tomáše Bati v padesátých letech, který je jednou z postav románu i scénáře. Martin projevil zájem o podporu našeho filmu v širším měřítku. Nedávno jsme se osobně setkali při jeho návštěvě Prahy. Četl knihu i scénář.
Mění se váš přístup k filmu, když autor zemřel?
Mám větší pocit zodpovědnosti směrem ke slibu, který jsem mu pár dní před jeho odchodem dala. To je zavazující. Tématu i smyslu projektu věřím, nebojím se riskovat v životě ani v tomto případě. Ale cítím najednou velké prázdno, osamocení. Je to definitivní. Už se ho nemohu na nic ptát. Bude mi chybět jeho humor, ironie, glosování, kritika. Jsem sama s jeho myšlenkami. Už nelze změnit fakt, že by mu realizace filmu za jeho života udělala nesmírnou radost. Líbilo se mu i obsazení. Miloval život, obdivoval bláznivý svět divadla a měl mezi herci hodně přátel. Mě za mých studií zlobil a říkával: Ty jsi ta hérečka… co přijela z té Prahy…
Vy jste žila ve Zlíně, kameraman Vladimír Holomek se tady také narodil. Není to tak trochu zlínská záležitost?
Kameraman Vladimír Holomek se ve Zlíně narodil. Jeho tatínek byl za časů zlínských filmových ateliérů skvělým režisérem dokumentárních filmů. Většina členů štábu pochází ze Zlína nebo tam stále žije. Také v hereckém obsazení figurují zlínští herci a někteří „pražští“ pocházejí ze Zlína nebo z Moravy. Dětské role budou obsazeny především dětmi ze Zlínského kraje.
Vaši rodiče pocházejí ze Zlína?
Do Zlína se za Baťovy éry přistěhovala z Valašska rodina mého otce. Otec, profesor Vlastimil Válek, učil na Baťově institutu, byl dirigent, spolupracoval i se sborem Dvořák a inscenoval jako první ve Velkém kině Křičkovu operu Ogaři. Maminku poznal jako učitel ve škole v Želechovicích. Převážně jsme žili v Loukách a v Malenovicích, za Bati na Kvítkové. Dědeček byl obchodník. Já jsem v patnácti letech odešla studovat do Prahy. Od té doby Zlín de facto jen navštěvuji. Mám tam maminku a hodně příbuzných. Mám k městu z „kostek“ takový vztah-nevztah. Hodně se změnilo, stopy jsou zaváty.
Co to znamená?
Tíhnu tvarově i duchovně (smích) k baroku, takže příliš nepotřebuji k životu funkcionalistickou architekturu, i když ji obdivuji. Ale kořeny úplně nevymýtíte a Dřevnice je prostě Dřevnice. Často jsem si jako dítě hrávala u splavu. Dřevnice je originální, nezaměnitelná a pochopí to jen ten, kdo má co do činění se Zlínem… A to věděl Antonín Bajaja absolutně.
