Když se vystudovaný dekoratér a spolupracovník uherskobrodského muzea Svatopluk Krause v 50. letech toulal po jižním Valašsku, narazil na něco, z čeho se tajil dech. Sběratel minerálů zvedl ze země nejkrásnější valounek jantaru, jaký do té doby viděl. Hlíza byla skrytá asi čtyři centimetry pod zemí a po ohlazení povrchu a vyleštění byla čirá jako kapka rosy.
„Barvu měla žluto-oranžovou, a když na ni zasvítilo sluníčko, byla mnohem krásnější než všechny ostatní jantary z celého světa,“ popsal svůj nález v článku pro časopis Květy. „Dal jsem ji zasadit do přívěsku a daroval ho svojí ženě.“
Zpráva o Krauseho objevu probudila velký zájem o magický drahokam, kterému se přezdívá „slzy stromů“. Lidé jej znají v podobě blyštivých kamínků různých tvarů, šperků, ale i látky, která dokáže po miliony let uvěznit různé druhy drobných živočichů.
 |
Známý je především baltský jantar, obrovská naleziště jsou v Polsku či na Ukrajině. Málokdo však ví, že unikátní kousky jantaru v minulosti vydala i krajina v okolí Študlova na Zlínsku. Jeho neobyčejný příběh popisuje výstava nazvaná Jantar ze Študlova, perla moravských Karpat, která je do konce října k vidění v prostorách malenovického hradu.
První zmínky o nalezištích jantaru z oblasti jižního Valašska jsou ze 17. století. V jeho druhé polovině moravský lékař Hertod z Todtenfeldu napsal, že „v lesích panství Brumovského hojně se jantar vykopává“.
„Lidé jej tehdy nacházeli většinou ve vodních tocích. Systematicky se však jantaru ze Študlova začal věnovat až uznávaný mineralog Tomáš Kruťa přesně před osmdesáti lety. Častokrát projížděl region na kole s baťůžkem, sbíral a mapoval, co se kde nachází,“ popsala autorka výstavy a geoložka Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně Andrea Dovicová.
Klenot, který vznikal padesát milionů let
Fosilní pryskyřice, kterou miliony let proměnily v žádaný nerost, dostala podle naleziště i jméno – študlovit. Má typickou oranžovočervenou barvu a svými vlastnostmi připomíná slavnější baltský jantar.
„Traduje se, že když sem v 80. letech přijeli kvůli pořádání výstavy Moravského zemského muzea v Brně polští sběratelé, velmi se podivovali, jak kvalitní jantar se tu nachází,“ zmínila Dovicová.
Pryskyřice, která tvoří dnešní hodnotné nálezy, ze stromů vytekla před 45 až 50 miliony let. Nepocházela přímo odsud, ale dostala se sem v období intenzivních záplav v době, kdy docházelo k vrásnění Karpat. Aby jantar vznikl, potřeboval specifické podmínky. Pryskyřici musely ve vlhkém prostředí v krátkém čase překrýt vrstvy jílu. Tlak při vrásnění, změny teplot a další procesy pak jantar přetvořily do dnešní podoby.
Ukázka výronu pryskyřice ze stromu
„Ještě před několika lety se mělo za to, že študlovit je z pryskyřice listnatých stromů, a proto je výjimečný. Ale poslední průzkumy ukázaly, že šlo spíš o cypřišovité stromy jako túje, sekvoje, zeravy a podobně,“ podotkla muzejnice s tím, že v pryskyřici není podstatný rozdíl oproti současným dřevinám.
Skoro by se dalo říct, že bychom si jantar mohli vyrobit i dnes. Sesbírat pryskyřici a uložit do vlhkého prostředí a nasimulovat horotvorné procesy posledních padesáti milionů let by zřejmě nebyl až takový problém.
„Jen bychom museli počkat těch padesát milionů let,“ usmála se Dovicová. Největší kousek jantaru ze Študlova měřil 12 centimetrů a nalezl jej vášnivý sběratel Jaroslav Bednařík, který se na současné výstavě podílel. „Troufám si říct, že ve velikosti už jej žádný další nález nepřekoná. Byť se při čištění rozpadl na tři části a dnes má tři různé majitele,“ podotkla Dovicová.
Jak se dostal jantar do regionu, je záhadou
I když jsou zmínky o jantaru ze Študlova staré pár set let, lidé tuto nesmírně ceněnou komoditu znali už v pravěku. Slzám stromů se přisuzovaly různé mystické vlastnosti, byly například součástí hrobů vysoce postavených kněží. Léčivé účinky jsou jim připisovány dodnes.
Není výjimkou, že rodiče dávají dětem jantarové korálky, aby je ochránily před bolestí při růstu zoubků. Jantar se využíval také jako kadidlo, protože při zapálení má typickou pryskyřicovou vůni. Nedaleko Olomouce je po něm dokonce pojmenována hora Kadidlná, v jejímž okolí se našlo obrovské množství jantaru.
„Traduje se, že v dobách jantarové cesty, kterou tato surovina putovala do Středomoří, měl kus jantaru větší cenu než otrok,“ poznamenala Dovicová.
Právě tato cesta mohla kdysi vést i přes Valašsko. Některé teorie mluví o tom, že tu mohli jantar ve velkém těžit Keltové, což by dokládaly nějaké archeologické nálezy. Tato úvaha však ještě čeká na své potvrzení podložené novými nálezy.
Zajímavostí je, že aktuálně známá jantarová naleziště v regionu jsou velmi malá. „Ve Študlově jde jen o několik metrů čtverečních, kde vychází na povrch jantaronosné vrstvy. Nálezy jantaru byly zaznamenány rovněž ve Valašských Kloboukách. Raritou je jantar v pískovci od Bojkovic,“ řekla muzejnice.
Študlovit se vyskytuje v černouhelných slojkách v terénu kousek od potoka. Jde o hřbety v lese, které kdysi zřejmě vymodeloval vodní tok. O konkrétním místě však odborníci mluvit nechtějí a mají pochopitelné důvody. Jantar totiž vždy přitahoval pozornost a už v minulém století se do Študlova vydávaly rabovat skupiny kopáčů.
„Máme dokonce zprávy, že i po zahájení naší výstavy ve Študlově zaznamenali zvýšený pohyb lidí,“ sdělila Dovicová.
Neznámý druh hmyzu budou zkoumat vědci
Zároveň však hledače pokladů upozorňuje, že získat dnes pěkný kousek jantaru je skoro nemožné a žádné obohacení prohledáváním lesů nenajdou. Nejen proto, že jantar není možné odhalit detektorem ani skenerem, ale zkrátka proto, že na místě se už žádné dostupné kousky nejspíše nenacházejí.
„Získat tam něco pěkného bylo možné v 80. letech, dnes bychom byli radši, kdyby se lidé přišli podívat na naši výstavu. Navíc jsem přesvědčená, že případné další nálezy jantaru by měly sloužit především k odbornému zkoumání,“ uvedla.
Fosilie hmyzu v jantaru ze Študlova
Jako odstrašující případ mohou sloužit některá zplundrovaná naleziště na Ukrajině či v okolí Baltského moře, která vzali hledači útokem. Lidi pochopitelně přitahuje velká cena, která v poslední době – podobně jako u ostatních minerálů – raketově stoupla.
Pro vědce jsou však zajímavé z jiných důvodů. Největší pozornost poutají fosilie, v nichž uvázli někteří drobní živočichové. Nejčastěji šlo o hmyz, který se přilepil k výronu pryskyřice vyvěrajícímu ze stromu.
„Ve študlovitu jsme nafotili dva druhy hmyzu. Jednoho z živočichů, což je nohatý hmyzák s dlouhými tykadly, jsme poslali odborníkům na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Docent Jakub Prokop nám vzkázal, že takový druh nemá analogii a po skončení výstavy jej budou zkoumat,“ dodala zlínská kurátorka.
