K pytláctví bylo Valašsko jako stvořené díky samotám, přetrvává dodnes

Používali zbraně, které se daly schovat pod kabát, i drátěná oka. Pytláci působili na Valašsku po staletí a nezmizeli ani dnes. Fenomén nelegálního lovu zvěře představuje nevšední výstava ve Vsetíně.

Když na podzim roku 1907 narazili hrabě Seilern s revírníkem Jiřím Holíkem v lukovské oboře na pytláka, hajný se jej rozhodl pronásledovat. Hon však skončil tragicky. Při přestřelce utrpěl vážné zranění hajný i pytlák, ani jeden z nich nepřežil.

Druhý případ, rok 1909. Hajný František Šimčík se v hostinci pohádal s pytlákem Janem Šrámkem. Chvíli potom jej v lese u Velké Lhoty zastřelil.

Podobných šarvátek mezi myslivci a nenechavci, kteří v lesích na Valašsku potajmu lovili zvěř, bylo ještě v první polovině minulého století jako máku. Není divu, v tomto kraji pytláctví bujelo natolik, že se z něj stal celospolečenský fenomén.

„Nahrávaly tomu přírodní podmínky. Na horách a v lesích se dalo dobře ukrývat, byla tu spousta samot, opuštěných sídel, takže pytlačit se tu dalo opravdu dobře,“ popisuje Pavel Mašláň, historik Muzea regionu Valašsko a autor výstavy Na pytlácké stezce, která je k vidění až do 20. února ve vsetínském zámku.

Mapuje v ní historii nelegálního lovu zvěře v regionu. Pytlačilo se přitom již od středověku, kdy byl lov zvěře výsadou panovníků, později pak šlechty. Jediní, kdo z neurozených mohl lovit, byli myslivci.

Písemné zmínky o pytlačení se však začaly objevovat až v 19. století. A dokládaly, že Valašsko bývalo pro pytláky rájem. Svědčí o tom i poznámka valašskomeziříčského soudce z toho období: „Náruživých pytláků je arciť na Valašsku dost, neboť po horách roztroušené paseky svádějí přímo k pytláctví.“

Od poloviny 19. století, kdy zanikla šlechtická správa, bylo umožněno lidem lovit, ale museli lovit na svých majetcích.

„Často se tak zakládala myslivecká sdružení, ale týkalo se to spíše těch majetnějších vrstev. Běžný člověk se k lovu jinak než načerno nedostal,“ popisuje Mašláň, jenž je sám myslivcem a k problematice tak má blízko.

Důvodů k pytlačení bylo dost. Zatímco někteří brali skoleného srnce či zajíce jako občasné zpestření jídelníčku, řada lidí to dělala kvůli zisku. Existují zkazky ze vsetínských hostinců, kam pytláci nosili maso na srnčí guláš a podobně.

„Pytlačilo se ve velkém,“ zmiňuje Mašláň. „Máme záznamy o pytlácích, kteří chytali do oka, a během roku takto ulovili třeba pětatřicet kusů srnčí zvěře; to nebyla žádná výjimka.“

Motivací mohl být i zisk lovecké trofeje, na druhou stranu pytlák si ji nemohl nikde vystavit. „Určitě ale hrál roli adrenalin, vášeň, lovecké nadšení,“ uvedl Mašláň.

Okaření bylo tišší než střelba

K rozšíření pytláctví přispěl i fakt, že pro lidi bylo poměrně snadné přijít ke zbrani. I když od druhé poloviny 19. století museli mít majitelé zbraní zbrojní průkaz, opatřit si někde pokoutně pušku nebyl problém. „Vždy se dala nějak koupit, ukradnout nebo i vyrobit,“ podotýká historik. „Přispěly k tomu i války. Například po první světové válce, když se muži vrátili z fronty, donesli si domů zbraně a ty následně využívali k pytlačení.“

Pytlácké pověry

Nezranitelný pytlák
Podle povídky Čeňka Kramoliše byl pytlák Josef Střelec nezranitelný, protože: „Snědl prý teplé syrové srnčí srdce, od matky s mláďátky, natřel krví její své tělo.“

Jak zkazit myslivce
Pytlák uřízne proutek z vrby a ve chvíli, kdy je myslivec na čekání, na něm utáhne uzel. Tímto je myslivec zkažen a nemůže nic trefit.

Nechybující puška
Na sv. Jana Křtitele (24. 6.) chodí pytláci před východem slunce na barvínek a brotan. Při trhání těchto bylin musejí být nazí. Doma je uvaří v octě a vymyjou tím pušku.

Kamínek z netopýra
Pytláci věřili, že netopýr má v sobě kamínek s kouzelnou mocí. Když je roztlučen a smíchán se střelným prachem, dokáže přivábit každou zvěř.

Pytlačit se zbraní však mělo svá úskalí. Člověk musel zvěř v lese skolit a odtáhnout, k tomu riskoval, že jej někdo uslyší. Výstřely se ve valašských údolích nesly daleko.

Tišší způsob skýtalo takzvané okaření, které tu bývalo hojně rozšířené. „Pytlák musel vědět, kde se zvěř pohybuje,“ upozornil historik vsetínského muzea. „Oko nainstaloval někde na strom, přičemž mu stačil kus drátu, který se neleskl. Zvěř si takto nejčastěji zlomila vaz nebo prořezala krk. Byly ale i nástrahy, v nichž se zvěř rdousila delší dobu.“

Především k lovení drobných zvířat využívali pytláci i lapací železa, která byla oficiálně pro lov zakázána na přelomu 19. a 20. století.

Tak trochu samostatnou kapitolou byl lov ptáků, takzvaná čižba. Byl to vlastně jediný způsob lovu, kterému se dříve mohli věnovat neurození obyvatelé. Lapání ptáků povoloval majitel panství výměnou za drobný poplatek nebo část úlovku.

„Ze vsetínského panství máme záznamy z 18. století, kdy ptáčníci byli ročně povinni odvést vrchnosti 15 kvíčal, na paství tehdy působilo celkem 82 ptáčníků,“ zmiňuje kurátor výstavy.

Ptáky lidé lovili zprvu zejména pro maso, později převládl lov zpěvných ptáků, kteří se prodávali na trzích. Pěvce si pak lidé chovali doma v klíckách. Také lovci ptactva měli řadu metod – využívala se malá očka, sítě, ptačí lep a další metody. Vybírání hnízd a chytání ptáků patřilo na Valašsku k oblíbeným kratochvílím mladých „ogarů“.

Konflikty bývaly vyhrocené, končily i smrtí

Ve druhé polovině 19. století však začal platit zákon, který část ptáků chránil a ptáčníků začalo postupně ubývat. „Za první republiky ještě nadále přežíval lov kvíčal, které byly oblíbenou součástí kuchyně. Po druhé světové u nás ptáčnictví postupně vymizelo,“ podotkl Mašláň.

Vraťme se ovšem zpět ke klasickým pytlákům. Jejich velká kumulace nevyhnutelně vedla ke zmiňovaným konfliktním situacím a potyčkám s myslivci. „Často to bývalo vyhrocené. Když někteří myslivci věděli, že jim v revíru někdo pytlačí, tak se domluvili, aby si na něj počíhali a zatkli jej,“ přibližuje Mašláň. „Byly ale případy, kdy docházelo ke konfliktům a přestřelkám.“

Na pytlácké stezce

Výstava, kterou připravilo Muzeum regionu Valašsko, návštěvníky zavede do historie pytláctví na Valašsku.

Dozvědí se zajímavé informace o zbraních a způsobech lovu, nejznámějších odhalených případech a třeba i pytláckých pověrách.

Návštěvníci musejí dodržovat platná vládní nařízení kvůli nemoci covid-19 včetně použití respirátoru. Výstava trvá až do 20. února.

Odborník zmapoval některé násilné případy, které se dostaly do tisku. To byla ale jen špička ledovce. Ve skutečnosti tu byly stovky případů, kdy někdo někoho zastřelil.

„Docela drastický případ je například z Hrozenkova, kdy byl hajný zastřelen pytlákem přes okno, ještě u toho byla jeho manželka,“ popsal Mašláň. „Některé případy byly tak vyhrocené, že když pytlák zjistil, že o něm hajný ví, rozhodl se ho zbavit.“

Přestože dnes to v kraji už zdaleka nevypadá jako na Divokém západě, pytláctví dělá starosti myslivcům i v současné době.

„Je to v podstatě každodenní problém v honitbách,“ připouští jednatel Okresního mysliveckého spolku Vsetín Jaroslav Šarman. „Lidé dnes mají obrovské možnosti, mají přístup k moderní technice, která jim umožňuje lovit zvěř, aniž by k tomu měli potřebné oprávnění,“ dodal.

Podle něj se ale jen velmi zřídka podaří pytláka dopadnout, přivést k soudu a potrestat. „Velice těžko se to prokazuje. U soudu to většinou obhájci postaví tak, že se dotyčný dostal k uloveném kusu zvěře náhodou, protože slyšel nějaký ruch, nebo něco podobného,“ posteskne si myslivec.

Pytláci tak často vyváznou bez trestu, nebo jen s mírným postihem. Samostatnou kapitolou jsou případy nezákonného lovu vlků, medvědů či rysů. „To je fenomén poslední doby, protože dříve byly velké šelmy brány jako škodná. Dnes je to citlivé téma a bohužel jsou i případy, kdy šelmy nelegálně pytlačí sami myslivci,“ zmínil Mašláň. „V myslivecké komunitě na to není jednotný názor.“