K pivu mám velice kladný vztah, říká šéfka Jarošovského pivovaru

Jarošovský pivovar od letoška vede Veronika Mandová. Je jednou z mála žen v řídící pozici v tuzemském pivovarnickém byznysu. Sama říká, že otázky na toto téma slýchá v soukromí často, ale neřeší je. S pivem z Jarošova chce prorazit za kanál La Manche.

„Podle mě nezáleží na tom, jestli pivovar vede žena nebo muž. Důležité je, jaký máte k lidem přístup. Když si k nim najdete cestu, tak pak na pohlaví nesejde,“ je přesvědčena 31letá vystudovaná technoložka potravin Veronika Mandová, která se na začátku letošního roku stala ředitelkou Jarošovského pivovaru.

Je pro vás složitější budovat si respekt v typicky mužském pivovarnickém byznysu?
Je to těžší. Možná se na vás dívají trochu mezi prsty. Ale tehdy je důležité ukázat, že tomu rozumíte a pivovarnictví děláte srdcem. A když je přesvědčíte, aby uvěřili tomu, co říkáte, a jdete si za svým, tak si přirozenou autoritu získáte.

Jste možná jedinou ženou v Česku, která řídí pivovar. Můžete být naopak mezi kolegy řediteli ve výhodě?
Možná v tom, že jako žena oproti mužům dokážu stíhat více věcí najednou. (smích) Ale teď vážně. Mohla bych ze své pozice pivovarnictví více přiblížit ženám, protože pivo je všeobecně vnímané jako nápoj pro muže. Mohla bych dělat takový komunikační most. Možná bych mohla zužitkovat své ženské vlohy ve vaření při tvorbě nových receptur piva, ale je to samozřejmě o zkušenostech.

Nikdy jste se nesetkala s námitkou, že jako žena přece nemůžete pivu rozumět?
Ne a doufám, že se s tím ani nesetkám. Ba naopak. Populace vnímá tento obor jako mužskou záležitost. Nicméně znám spoustu sládkových, které vedou pivovar po výrobní stránce. Jsou profesionálky a mají hodně zkušeností. A muži v jiných pivovarech na stejných pozicích jsou rádi, že se výroba díky ženám zpestřila. Když potřebujeme s něčím pomoct, jsou ochotní, přívětiví. Mezi nejvýznamnější průkopníky českého pivovarnictví byla i uznávaná žena, paní profesorka Basařová.

Jak byste na takovou poznámku reagovala?
Pokud by se jednalo o konstruktivní kritiku, tak bych ji přijala. Pivovarnictví je obsáhlý obor, který se velmi rychle inovuje, takže stále je čemu se učit.

Jaký máte vztah k pivu?
Provází mne od dospívání, protože rodiče jsou pivní nadšenci. Pivo mají moc rádi a já jsem si k němu vytvořila velice kladný vztah. Ve škole jsem studovala technologii potravin a tento obor se vařením piva moc nezabýval. Věnovala jsem se mu ve své bakalářské práci a pak tři roky v navazujícím studiu a diplomové práci. Také jsem měla pivovar v rodném Uherském Brodě a říkala si, že by bylo krásné tam po škole nastoupit.

Což se vám podařilo.
Ano, zrovna hledali laborantku. To sice ještě nebyla manažerská pozice, ale zase jsem se více přiblížila k lidem, kteří tam pracovali. A pak tehdejší ředitel hledal někoho za vedoucí výroby, která byla na rodičovské dovolené, nabídl mi tuto funkci a to už obnášelo více rozhodování, plánování.

Veronika Mandová

Narodila se v roce 1989 v Uherském Brodě, vystudovala Fakultu technologickou Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.

Poté pracovala jako laborantka v pivovaru Uherský Brod a momentálně vede Jarošovský pivovar.

Firma zaměstnává čtrnáct lidí, loni uvařila téměř šest tisíc hektolitrů piva a letošní plán je o tisícovku vyšší.

Zvažovala jste nabídku z Jarošovského pivovaru dlouho?
Několik měsíců. Potkala jsem se s panem Haraštou ještě v Uherském Brodě. Když se pivovar musel nakonec kvůli pandemii zavřít a nám rozdali výpovědi, tak se mi ozval. Ale nebyl jediný. Nabídli mi tehdy pozici sládkové v pivovaru, který se teprve buduje v Brně. A ještě přišla nabídka z pivovaru Lobkowicz, kde mě chtěli jako ředitelku Černé Hory. Tak pan Harašta svou nabídku změnil a nabídl mi tuto pozici.

Šéfovat v Černé Hoře či v Jarošovu, to jsou sice stejná místa, ale úplně jiné podmínky, že?
Přesně tak. Ale potřebovala jsem změnu, chtěla jsem se z korporátního řízení vyvázat. Když to řeknu jednoduše, měli jsme utažené otěže a nebyla tam kreativita. Naproti tomu minipivovary jsou dnes trend a chtěla jsem zkusit něco jiného.

Minipivovar má svá pozitiva, ale zase jste v něm ve větším riziku.
Je to obrovská zodpovědnost. I kdybych byla ředitelkou v Černé Hoře, zodpovídala bych za výrobu i za technický stav a ekonomiku provozu. Ale už by v tom nebyl marketing, obchod, logistika. Minipivovar je v tomto komplexní, je to globální řízení firmy. Hodně sektorů je pro mě nových a učím se je. Navíc jsem už předsedou představenstva, což s sebou nese další velkou zodpovědnost jako statutárního orgánu. Jarošovský pivovar je mezi minipivovary hodně specifický. Je to silná značka a vnímáme tady silný patriotismus.

Jak se to pozná?
Například rozšiřujeme síť off tradu (nepřímý prodej v obchodech a řetězcích – pozn. red.), sílíme v tom. Na Vánoce byla naše podniková prodejna dokonce vyprodaná, zákazníci nás sami oslovují v navázání spolupráce. Díky tomu přečkáváme pandemii velice dobře. To je po mých předchozích zkušenostech úplný sen, v korporátu jsem to nezažila. Stabilita do budoucna je v Jarošovském pivovaru mnohem větší.

Máte v plánu i expanzi do zahraničí?
Do budoucna bychom naši značku chtěli dostat za hranice republiky, možná i za kanál La Manche. Je to v jednání, uvidíme.

Co k tomu potřebujete?
Budu se opakovat, ale můžeme stavět na silné značce. A hodně zájmu budí i slovácké prvky na naší etiketě. Tím jsme oproti jiným minipivovarům výjimeční a charakterizuje nás to. I e–shop máme ve stylu folkloru. To může být i pro zahraniční partnery atraktivní.

Ovšem dokázali byste si pak udržet řemeslnou výrobu, která je právě pro minipivovary tak typická?
Je na nás, kdy řekneme dost. Snažíme se jít cestou tradiční výroby a řemeslnosti. Třeba nemáme žádnou automatizovanou linku na stáčení piva. Je hodně minipivovarů, které ji mají, protože jim roste odbyt, ale pořád si označení craftové výroby (pivo z rukodělného pivovaru vyráběné tradičním postupy – pozn. red.) drží. To není nic proti ničemu. Jde hlavně o to, že nefiltrujeme a nemáme systém HGB, který ředí piva. Vyrábíme na původní stupňovitost a snažíme se zakomponovat co nejvíce lokálních surovin.

Jarošovský pivovar

Tradice vaření piva v Jarošově začala na konci 17. století a s přestávkami trvala do roku 1997, kdy společnost Heineken coby tehdejší vlastník uzavřela pivovar kvůli finančním ztrátám.

Chátrající areál v uherskohradišťské místní části nyní patří místnímu podnikateli Radislavu Vymyslickému.

V roce 2015 koupil bývalý ředitel pivovaru Miroslav Harašta budovu firmy Ton v Jarošově a založil Jarošovský pivovar. Veronika Mandová ho vystřídala letos v lednu.

Je vlajkovou lodí Jarošovského pivovaru světlý ležák, nebo se to mění?

Jsme v regionu, který je konzervativní a lidé vyhledávají hlavně dobře uvařený hořký ležák. Toho se držíme. Chceme tady vyrábět nejlepší ležák spodně kvašený, ale jsme zároveň craftový minipivovar a hodláme nabídku zpestřit.

Takže vaříte speciální piva?
Ano, vaříme je k určité události, na Velikonoce, Vánoce, na Valentýna. Chceme jít s dobou a experimentovat, abychom nespadli do tuctové nabídky.

Jak jste loni zvládli pandemii?
Propad byl velký, ale pomalu se vykompenzovává tím, že posílil off trade. Museli jsme se tomu přizpůsobit, budeme muset rozšířit kapacitu stáčení piva a museli jsme také přijmout dalšího člověka.

Kde vidíte Jarošovský pivovar za pět let?
Trh minipivovary přesycený není a dlouho k tomu nedojde. Doufám, že nám bude produkce piva růst, budeme rozšiřovat výrobu, oslovíme více lidí a budeme vařit ještě kvalitnější pivo než dosud.

Archivní video z roku 2017.