„Kraj by se měl o svůj majetek starat, a ne se ho zbavovat. Byla by škoda o Čiperovu vilu přijít,“ uvedla krajská radní Zuzana Fišerová (Piráti), která má na starosti kulturu a školství.
„Bavili jsme se o tom, že by vilu využila krajská galerie výtvarného umění a mohla by v ní vzniknout expozice architektury a zázemí pro edukační aktivity. Zadáme studii na využití vily a budeme prověřovat možnosti evropských dotačních titulů,“ doplnila.
Kraj už na studii vyčlenil peníze, očekává od ní také informaci o finančních nárocích. Podporu pro využití vily a její zpřístupnění veřejnosti vyslovil kraji i náměstek ministra kultury Vlastislav Ouroda.
Exhejtman Jiří Čunek (KDU-ČSL) argumentoval tím, že kraj nemá pro vilu využití a nehodí se ani pro sociální účely. I proto v ní do dvou let skončí Dětské centrum Zlín, kde jsou děti, jejichž rodiče se ocitnou v krizové situaci. Přestěhuje se do opravených prostor ve zlínské části Mladcová.
„Dům je pro naše potřeby předimenzovaný, nové prostory budou mnohem praktičtější,“ sdělil ředitel centra Marek Mikláš. Čiperova vila, jež stojí v části Burešov, tak zůstane prázdná.
 |
Dokončena byla v roce 1942 podle návrhu architekta Vladimíra Karfíka. Rozsahem a počtem pokojů jde o nejhonosnější a největší obytnou vilu ve Zlíně. O její osud se zajímají také Čiperovi potomci, kteří žijí v Kanadě. Minulé vedení kraje jim přislíbilo, že je bude o změnách informovat.
„Chceme vilu využívat v souladu s odkazem rodiny Čiperových a chceme do toho zapojit i město, protože dotváří ráz Zlína,“ řekla Fišerová. „Preferujeme, aby vila zůstala v rukou kraje a otevřela se veřejnosti. Otázka je, jak by se na tom podílelo město,“ podotkl zlínský primátor Jiří Korec.
Čipera vzácnou stavbu věnoval Baťovu podpůrnému fondu na sociální účely.
V darovací smlouvě stojí mimo jiné toto: „Pan Dominik Čipera jako jeden z budovatelů zlínských závodů a hospodářství zlínského kraje se rozhodl se svou manželkou, pí Boženou Čiperovou, společně dne 26. září 1945 věnovati shora uvedený majetek všeobecně prospěšnému účelu tak, aby sloužil sociálním potřebám zlínského kraje a obyvatelstvu.“
Podle ředitele Nadace Tomáše Bati Pavla Veleva však nešlo o dar, ale spíše o důsledek nátlaku poválečného politického režimu.
„Bylo to v podstatě vynucené darování, hrozili mu vězením. Rozhodl se pro jedinou možnou věc – že vilu věnuje pro sociální účely. To byla jeho podmínka. Jinak z toho neměl úniku,“ řekl Velev.
