Úhoři jsou jedním z nejtajemnějších a bohužel i nejohroženějších obyvatel našich vod. Za úhoři se Jakub Vágner vypravil na Křivoklátsko, kterým protéká řeka Berounka.
Nezapomenutelný cejch jí vtiskl spisovat Ota Pavel, který se tu u převozníka Proška učil chytat ryby. Dnes tu žije jeho vnuk Václav Prošek a ten se stal první zastávkou známého rybáře.
Podle místních legend se úhoři začali objevovat vždycky v okamžiku, kdy rozkvetly akáty. Václav Prošek však Vágnera přivítal tím, že sice akáty kvetou, ale úhoře ještě neviděl.
Společně si to vyzkoušeli hned následující ráno. Přestože vyrazili na místo, které by teoreticky mohlo úhoře lákat, nebyli úspěšní, a tak se Jakub vypravil výše proti proudu.
Vypadalo to nadějně, stahovaly se mraky. „Někdy berou i přes den, ale většinou po bouřce, když hodně zaprší,“ odhaduje a vzpomíná, že od doby, kdy jako malé dítě hltal knížky Oty Pavla, dlouho marně snil o tom, že by někdy zažil tah zlatých úhořů.
Trvalo hodně let, než se mu po dešti v měsíčné noci podařilo na podobný tah natrefit. A tehdy vychytali všechny rousnice, co měli v zásobě, nakonec používali i malé karasy a stejně je úhoři žrali jako diví.
České rybí legendy můžete sledovat na ČT2 každou středu večer, v repríze ve čtvrtek v podvečer nebo na iVysílání. |
Tentokrát se zdálo, že se takový okamžik nebude jen tak brzy opakovat. Už jenom proto, že populace úhořů u nás strmě klesla. Podle některých odborníků je to možná jen procento z původní populace. Zatímco před dvaceti lety to u nás byla vcelku běžná ryba, dnes se kvůli zvyšujícímu se množství překážek na našich tocích stává téměř raritou.
„Můžete tu sedět týden, nebo měsíc a stejně nechytíte nic,“ stýská si, když zkouší jedno „nadějné“ místo za druhým, bohužel neúspěšně. Náplastí je úlovek malého úhoře uloveného v ideálních podmínkách, tedy po dešti. Avšak o vysněném tahu úhořů nemohla být řeč.
Trvalo několik dní a hodně změn ve stanovištích, než si rybář štěstí „vyseděl“. Nakonec se tahu dočkal a čekala ho odměna v podobě euforie, kdy nestačil ani nasazovat nové rousnice na pruty. „Neuvěřitelné, teď jsem to tam hodil. To jsem naposled zažil snad před dvaceti lety,“ naoko se rozčiloval, ale srdce mu plesalo.
Skončilo to po ulovení dvanácti úhořů. „Když jsem na úhoře chodil jako kluk, žádného jsme nepouštěli. Dávali jsme je do mrazáku a v záři jsme pořádali uzení úhořů, to se seběhla celá ulice. Ale tihle dostanou svobodu,“ je mu jasné.
