Čtyři podlaží jsou vyprázdněná, zametená, oddělená foliemi a uvnitř vyhřátá na neuvěřitelných 50 až 120 stupňů Celsia.
„Raději se několikrát nadechněte, protože tam už se nenadechnete,“ varuje Jiří Čejka, průvodce a vnuk Josefa Bartka, posledního mlynáře, po kterém má mlýn jméno. Jeho jednatřicetiletá dcera Olga je současnou majitelkou nemovitosti zapsané od roku 1993 jako kulturní památka.
Hodnotu budovy v Nivnici vidí památkáři v tom, že toto místo je jedním ze tří nejpravděpodobnějších rodišť Učitele národů. Jeho otec údajně provozoval místní mlýn, a jménem Nivnicensis a Nivanus se Komenský podepisoval na univerzitách.
Ojedinělá je i unikátně zachovaná technologie starého vodního mlýna. Poprvé je v písemnostech zmíněn na konci 16. století a jeho jádro stále pochází z této doby.
Památka je přístupná veřejnosti, ale aby budova i technologie zůstaly v dobrém stavu i pro další generace, bylo potřeba zničit dřevokazný hmyz, který ve mlýně žije už několikátou generaci. Odborníci ho našli ve stropních trámech, krovech i mlýnském zařízení, které je z velké části ze dřeva.
„Dřevo zahříváme pomalu, aby to pro něj nebyl takový šok. Do středu trámů potřebujeme, podle normy, dostat pětapadesát stupňů Celsia, protože larvy červotočů umírají při osmačtyřiceti,“ vysvětlil Hynek Kundera, realizační technik firmy Thermo Sanace.
Historická paleční kola
Odhadem 500 kubíků prostoru ve čtyřpodlažním mlýně se zahřívá vzduchem, který vytvářejí horkovzdušné agregáty. Dovnitř se pak dostane přes hliníkové potrubí.
„Je to asi sto let stará technologie a k materiálu je šetrná,“ doplnil Kundera. Pracovníci, kteří si předtím stav dřeva diagnostikovali, si vzhledem k rozsahu prostoru museli sanaci rozdělit na několik etap a postupovali od suterénu přes přízemí a první patro až ke krovům.
Dohromady to byla práce na celý týden. Pro majitele památky to znamenalo také vyklizení a vyčištění všech pater, ze kterých bylo nutné odnést předměty, jež by vysoká teplota mohla poškodit. Naopak třeba dřevěné válcové stolice, které se tady v minulosti používaly k mletí mouky, zůstaly uvnitř, aby je horký vzduch očistil od hmyzu.
Diagnostika, která sanaci předcházela, také odhalila trámy mnohem starší, než je strojové vybavení mlýna pocházející většinou z přelomu 30. a 40. let minulého století.
Ze suterénu, který nebyl udržován a v minulosti se do něj nepodívali ani návštěvníci, také po dlouhé době zmizely nánosy prachu a zbytky mouky. Až firma skončí, budou tady zájemci poprvé obdivovat paleční kola pocházející z poloviny 19. století, která sloužila až do začátku 20. století. Jde o jediný pozůstatek tohoto druhu pohonné jednotky ve mlýně.
„Zuby neboli palce na těchto kolech jsou vyrobené z akátového dřeva. Vyráběl je sekerník, který palce otesával a vtloukal,“ vysvětlila Olga Čejková.
Její předci získali mlýn v roce 1914 a mouku mleli až do 70. let minulého století. Za protektorátu se jim v den výročí narození Komenského podařilo umístit pamětní desku, která tuto osobnost připomíná dodnes. V roce 1948 byl mlýn znárodněn a spadal pod Národní podnik mlýny a těstárny Pardubice.
Bartkovi ale stále v jedné části bydleli a do vlastnictví ho získali zpět po revoluci. Mladá majitelka se teď pustila do jeho obnovy. Pomocí ministerstva kultury i Zlínského kraje získala zhruba 430 tisíc korun na první etapu oprav.
„Projekt je rozsáhlý, chceme pokračovat se statickým zajištěním další části budovy a střechy,“ doplnila Čejková, která nedávno v areálu mlýna otevřela malou galerii.
