V rozhovoru pro MF DNES hovoří o situaci v jeho rodné zemi i fungování podniku v dnešní složité situaci.
„Situace je v Itálii dramatická, lidé musejí zůstat doma, ven chodí jen nakupovat, režim je poměrně tvrdý. Z počtu mrtvých jde strach. Zatím je moje rodina v pořádku. Psychologicky je to pro ni ale složité. Nebyla na to připravená,“ popisuje čtyřiačtyřicetiletý Tajariol.
Máte představu, proč se vir začal na evropské půdě šířit právě v Itálii?
Nemám přesnější informace. V Itálii se ale v posledních letech rozrostla čínská komunita. Sever Itálie je zaměřený hodně na export, lidé za obchodem cestují, i do Číny. Itálie je navíc extrémně turistická země. Má také poměrně hodně vysoký věkový průměr: přes 60 let. Je to jeden ze států s nejstarší populací, což by vysvětlovalo, proč je tam tak vysoká mortalita.
Takže jde i o strukturu obyvatelstva?
Většinovou populaci tvoří lidé, kteří vyrostli po druhé světové válce. Jsou zvyklí celý den pracovat, jsou stále aktivní, odpoledne pak tráví s rodinou, s vnuky. To je také to, co přineslo problémy. V době, kdy se objevily první informace o šířícím se koronaviru, týkalo se to hlavně této generace. A než přišlo uvědomění, že se musejí chránit a změnit životní styl, nemoc se rychle šířila. Příbuzní v Itálii říkají, že první dva týdny řada lidí situaci podcenila, reagovali pomalu, bylo to pro ně něco nového. Scházelo uvědomění, o jaké jde nebezpečí.
Jaký je rozdíl v reakcích lidí na tuto situaci v Itálii a v České republice?
Když tady vyšlo nařízení nosit roušky, tak druhý den je všichni včetně starších lidí nosili. Buď je měli doma, nebo si je někde sehnali, nebo ušili, ale vládnímu nařízení vyšli vstříc. Je mi líto, že to musím říct, ale v Itálii bohužel první dva týdny typický starší Ital pokračoval v životním stylu, na jaký byl zvyklý.
Čím si ten rozdíl v reakcích vysvětlujete?
Vidím rozdíl v aktivní generaci české a italské. Tady jsou lidé, kteří zažili minulý politický režim, jenž jim nařizoval, co mají dělat, a oni poslouchali. Měli navíc štěstí, že když se tady nemoc rozšiřovala, všichni už věděli, co se děje v Itálii. I proto byli možná uvědomělejší.
Naproti tomu v Itálii ještě teď, kdy už je situace hodně vyhrocená, mají přístup jiný, protože jde o zemi s dlouhodobě zakořeněnou demokracií. Lidé se tam ptají, jestli má stát právo tak zásadně zasahovat do jejich života. Dávat jim právo na zdraví, ale současně jim brát ostatní svobody. Někteří dokonce říkají, že jestli mám právo na zdraví, měl bych mít právo prožít si podle sebe vlastní život a případně i svobodně zemřít. Přesto vše je třeba říct, že valná většina lidí nařízení poslouchá. Nařízení zůstat doma ale snášejí velmi obtížně.
Kdybyste srovnal reakce italských a českých politiků, potažmo vlád, jak by to dopadlo?
Zákony v Itálii nejsou zdaleka tak připravené a přizpůsobené nové situaci jako v České republice. V Itálii třeba vůbec neexistuje stav nouze, tak jak je zákonem upravený v Česku. Všechna opatření se v Itálii děla v nouzovém legislativním režimu, nescházel se parlament, nebyly to zákony s plošným dopadem, nepředcházel jim standardní legislativní proces. Pokud šlo o utlumení výroby, oznamoval ho premiér přes Facebook, což bylo pro Italy neakceptovatelné. Dneska jsou opatření v Itálii přísnější, než byla při jejím bombardování na konci druhé světové války. A lidé se ptají, jestli je to nutné.
Jak situaci vnímáte vy osobně?
Přizpůsobuji se situaci v České republice, takže nosím ochranné prostředky, respektuji všechna nařízení. Ale někdy je obtížné vyhodnotit, které informace jsou ověřené, které ne, které jsou pravdivé, které ne. Kdyby člověk chtěl naslouchat konspiračním teoriím, tak se koronavirus stal velmi účinným a mocným nástrojem pro manipulaci s lidmi.
Takže Italové jsou citlivější na osobní svobodu?
Virus je každopádně velmi agresivní. Na druhou stranu je patrné, že věkový průměr těch, kteří v Itálii zemřeli, je nad osmdesát let. Navíc ti lidé většinou měli ještě další zdravotní komplikace. Virus nezabil nikoho pod čtyřicet, kdo neměl jiné závažné zdravotní problémy. Chápu, že je třeba chránit všechny, včetně starých občanů, je ale otázkou, zda je takové plošné omezení adekvátní hrozbě.
Vztahuje se to, co říkáte, i na Českou republiku?
Když se podíváme na Českou republiku, tak je tady přes dva tisíce nakažených, devět mrtvých a země už je čtrnáct dní částečně paralyzovaná. Je to adekvátní, nebo ne? Bude to trvat měsíc, tři měsíce, půl roku?
Jde o prevenci před virem, který může zabíjet.
Kdo ale posoudí, co je adekvátní? Nezpochybňuji riziko viru. Říkám vlastním rodičům, aby zůstali doma a neriskovali. Ale já mám na mysli to, že v Itálii existuje parlament, který nebyl rozpuštěný, a o všem rozhoduje omezená skupinka pěti deseti lidí.
I v Česku o tom rozhoduje pár lidí. Je to tedy podle vás zneužitelné?
Když jsem doma, tak jako otec vnímám riziko, rodinu chráním a přizpůsobuji se. V práci jsem ale majitel výrobní firmy, už několikátý týden je práce opravdu složitá a firmu ekonomicky potenciálně ohrožuje. A to v situaci, kdy se v České republice ještě nic moc vážného nestalo. Ptám se, je to v pořádku? Jak velké škody to přinese? Jsou takové škody nutné? Bude nám je stát kompenzovat?
Michele William TajariolNarodil se v roce 1976 v Miláně. Vystudoval vědecké gymnázium a absolvoval osmnáctiměsíční manažerský kurz na Business School v Miláně. Pak sbíral zkušenosti v zahraničních společnostech. Nejprve v Tajmac MTM na pozici obchodního zástupce. Strávil i půl roku v USA u společnosti Graff-Pinkert & Co. a několik měsíců ve francouzské firmě Moneo. Od listopadu 2001 žije a pracuje ve Zlíně, kde za rodinu Tajariolů řídí strojírenskou společnost Tajmac-ZPS. Jeho nejbližší příbuzní žijí v okresu Monsa u Milána, který je koronavirem velmi zasažený. Je ženatý, má dceru a syna. |
Jak moc je vaše společnost ohrožená?
Na mezinárodní úrovni se prakticky nedá obchodovat, lidé nejsou pomalu ani na telefonu. Nedá se vyvážet zboží, nedají se uzavírat kontrakty. Není zájem. Zákazníci, kteří mají stroje objednané, chtějí, abychom obchod odložili. Situace paralyzovala celosvětové hospodářství. Uzavírají se automobilky.
Je na tom strojírenství lépe než automobilový průmysl?
My máme ještě aspoň tu výhodu v tom, že větší část výrobních komponentů máme pod kontrolou, máme i vlastní slévárnu. Můžeme výrobní proces řídit, výrobu udržet a dát lidem práci. Jak dlouho tuto výhodu ale budeme mít? Chybí nám objednávka od zákazníka a pak i platba. Je to těžká situace. Německo, Itálie, USA, Rusko a Čína jsou naše hlavní mezinárodní odbytiště. Hranice jsou ale uzavřené a vyvážet se nedá. Obchod se zastavil.
Jak dlouho můžete tomuto stavu odolávat?
Věřím, že český premiér, který řídí tuto zemi, dobře ví, co znamená řídit firmu, a tím pádem se v brzké době rozhodne, jakou podporu dostanou firmy po dobu, po jakou bude tento stav trvat. A nikdo neví, jak dlouho bude trvat.
Vy jste pod dvojitým tlakem, v práci řešíte osud firmy a současně máte starost o rodinu v Itálii. Jak to zvládáte?
Tlak je velký. Snažím se ale působit jako člověk, který situaci kolem sebe uklidňuje. Řada lidí panikaří, má strach o život. Říkám jim, ať ho nemají. Dokud nám stát neřekl, že musíme být někde hermeticky uzavření, měli bychom zkusit žít, jak nám to situace umožňuje.
Jak snáší složitou situaci vaše rodina v Itálii?
Mají naštěstí rodinný dům se zahradou, takže můžou žít relativně spokojený život. Řada rodin takové štěstí nemá. Pokud ale mají vyjít z domu, musejí mít prohlášení s uvedením důvodu, proč jdou ven, to pak musejí poskytnout úřadům, když je potřeba. Když jdou nakupovat, musejí stát ve frontě dvě tři hodiny, než se na ně dostane řada. Hodně potravin je přitom už hůře dostupných, což vyvolává stres.
A jak vypadá zdravotnictví?
Zdravotní systém je v krizi. Můj strýc zřejmě prodělal koronavirus, měl dva týdny vysoké horečky, dýchací potíže, ale protože to zvládal a nepotřeboval externí pomoc, ani mu neudělali test. Dokud není někdo ohrožený na životě, italské úřady nechtějí, aby někam chodil a zjišťoval, v jakém je zdravotním stavu.
Jak je to s těmi, kteří pomoc akutně potřebují?
Velmi dramatické to bývá u starších lidí. Přijede pro ně sanitka, odveze je a v tu chvíli s nimi rodina ztratí kontakt. Nemají žádné informace o nemocném, nelze se nikam dovolat. Zmizí na dva týdny, aby se pak rodina v některých případech dozvěděla, že ten člověk zemřel. Je to velmi drsné.
Na sociálních sítích se objevují fotky rakví s mrtvými lidmi, které nestíhají krematoria zpopelňovat. Je situace opravdu tak špatná?
V Itálii není velké procento těch, kteří se po smrti nechávají spálit. A vzhledem k současnému velkému počtu mrtvých se stává, že přijede vojenské auto, naloží rakev a odváží ji ke kremaci někam, kde je to ještě z kapacitních důvodů možné. To si tady teď vůbec neumíme představit.
Může to nastat i v České republice?
Věřím, že ne. Vzhledem k tomu, že se tady reagovalo rychle a lidé nařízení více akceptují. A, jak už jsem zmínil, je tady odlišný životní styl. Tady se vedly první a poslední diskuse o koronaviru v hospodách, což jsou téměř jediná místa, kde se lidé potkávají mimo rodiny. V Itálii jsou to bary, kavárny, kostely, centra obcí. V Itálii jsou lidé zvyklí žít na ulici, mezi sebou. Podobný styl života vedou ve Španělsku či ve Francii, kde také nemají ohledně koronaviru moc příznivá čísla.
Lidem se nechce zůstávat doma.
Dnes je hodně způsobů, jak se doma zabavit, máme internet, televizi. Je to ale proti naší přirozenosti. Dříve bývaly v krizové situaci výzvy – běžte do války a tam zemřete za svoji vlast. Dneska zní – běžte domů a čekejte na to, co přijde. Pro tyto typy společností je to těžké.
