Je to úžasný pohled. Ze střechy Domu umění je vidět velká část Zlína. Muži v reflexních vestách a přilbách se ale nekochají. Opatrně odstraňují velký nápis DŮM UMĚNÍ. „Písmena jsou připevněna šrouby. Zajistíme je drátem a šrouby pak odstraníme,“ přiblížil stavbyvedoucí Zdeněk Lorenc.
První na řadě je písmeno D, váží asi třicet kilo. Tři chlapi ho pomalu pokládají na střechu. Následuje Ů. V něm si udělaly vosy hnízdo, takže dělníci musejí být obzvláště opatrní.
Během jediného dopoledne zmizel ze střechy jedné z dominant Zlína celý nápis, který tam byl desítky let a v noci svítíval nad městem.
„Lze říci, že jsme skončili s bouracími pracemi na Domu umění a začínáme budovat Památník Tomáše Bati,“ shrnul Jiří Stacke, předseda představenstva společnosti Zlínstav, která přestavbu provádí.
Muži více než metr vysoká písmena spustili na provaze otvorem ve střeše dolů. Dělali vše ručně, protože jeřáb, který by jim práci usnadnil, by zatarasil cestu před budovou.
Nápis teď poputuje do depozitáře krajské galerie, kde jsou uložené i jiné části vybavení Domu umění: židle, stůl, obložení. Do Národního technického muzea v Praze zase stavbaři odevzdali některá světla. I to dokazuje, o jak jedinečnou budovu jde.
Know-how baťovské éry už neznají
Vyrostla ve 30. letech minulého století, architekt František Lýdie Gahura ji navrhl jako velký skleník s železobetonovou konstrukcí. Uvnitř bylo letadlo, v němž se v roce 1932 zabil Tomáš Baťa. Objekt po opravě získá tehdejší podobu.
Proto se za dohledu památkářů i restaurátorů čistí a zapravují původní podlahy, odstraňují se omítky na sloupech až na základní vrstvu. Totéž platí pro ocelovou konstrukci na fasádě.
„S ohledem na hodnotu objektu se snažíme o poctivý návrat k původní podobě a maximální zachování původních prvků a povrchů. V tomto ohledu je obnova nadstandardní,“ upozornil Ladislav Buchta z Národního památkového ústavu v Kroměříži, který na průběh přestavby dohlíží.
Ve 3. patře, v němž sídlila krajská galerie, už není téměř nic. Po dokončení to budou opět výstavní prostory.
Červená podlaha je tady zaprášená, hodně popraskaná. Spáry a praskliny se musejí zacelit autentickým materiálem, který schvalují památkáři. Jde o cementový potěr, ovšem zdaleka ne obvyklý.
„Zhotovitel musel hledat správnou recepturu, nejsou to běžné materiály. Know-how baťovské éry jsme neznali,“ přiblížil Buchta.
„Je to ‚hodinářská‘ práce. Musíme popraskanou podlahu scelit do původního vzhledu, řešíme i drobné odstíny,“ podotkl Stacke.
Druhé patro je jeden velký balkon, kde bývaly sedačky, z nichž diváci sledovali koncerty filharmonie dole v sále. I to je prázdné, je zde jen stavební nářadí a dělníci.
Nové je jen schodiště, vše ostatní se musí zachovat
Schodiště mezi patry jsou v opačném směru, než v jakém byla. Evokují vzlet letadla, které bude dole v hlavní hale. Tam už jsou některé sloupy zčásti obroušené na původní vrstvu.
„Dostali jsme se na prapůvodní omítku, která byla pravděpodobně modrá,“ ukazuje Stacke na matně modrou barvu. „Následně byla přetřena několika vrstvami bílé barvy. Ty půjdou dolů ze všech sloupů.“
To se týká i ocelových konstrukcí na fasádě, mezi nimiž jsou okna. Ve spodní části jsou některé natolik zrezivělé, že se lámou. Nejzachovalejší okenní tabule zůstanou na fasádě i v budoucnu.
„Další se budou muset vyrobit z kaleného skla kvůli bezpečnosti. Budou odolnější než původní skla. Nařizují to normy,“ řekl Stacke.
Podle Lorence jde vlastně neustále o konfrontaci mezi normami a památkáři, protože téměř vše musí zůstat zachováno. „Nové je jenom schodiště. Všechno ostatní musíme chránit,“ řekl Lorenc.
Zvenku má budova také vypadat jako po otevření. Vstup bude mezi druhým a třetím sloupem ze západní strany. Architektonický klenot, v nějž se Dům umění znovu promění, by se měl otevřít v polovině příštího roku.
