Diváci viděli zejména Kaurismäkiho ranou tvorbu z osmdesátých let, včetně absolventského snímku Lhář, ve kterém se v hlavní roli představil jeho mladší bratr Aki.
„Své starší filmy si zpětně nikdy nepromítám. Každý snímek odráží období, ve kterém jsem ho natočil. Jediné, co bych na svém debutu dnes změnil, je obsazení hlavního hrdiny,“ žertoval režisér, který v září oslaví šedesátiny.
Cena, kterou jste obdržel, má podobu porcelánového kornoutu s točenou zmrzlinou. Máte zmrzlinu rád?
Musím přiznat, že tak originálně ztvárněnou cenu jsem ještě nedostal. Nejsem bůhvíjak velký spotřebitel zmrzliny, ale ocenění mělo výborné načasování, protože mám dvě děti, které zmrzlinu přímo milují.
Mika Kaurismäki (*1955)Vystudoval filmovou školu v Mnichově, kterou absolvoval snímkem Lhář, na němž spolupracoval s bratrem Akim a který je považován za počátek nové éry finské kinematografie. Natočil například road movie Vyvrhelové. V 90. letech se odstěhoval do Brazílie, kde se věnuje zejména dokumentům. |
Na festival jste přijel už podruhé. Poprvé jste ho navštívil před osmi lety. Těšil jste se na letošní ročník?
Na účast v roce 2007 mám výborné vzpomínky, takže mi udělalo radost, že jsem se sem mohl vrátit. Osobně dávám přednost menším festivalům, jako je tento. Sám jsem založil filmový festival Midnight Sun v Laponsku, s kterým Letní filmová škola spolupracuje. Oba festivaly jsou nesoutěžní a mají podobnou atmosféru.
Vaše cesta k režii byla poměrně klikatá. Po dokončení střední školy jste pracoval jako malíř pokojů. Kde se vzalo vaše nadšení pro film?
Malíře jsem dělal už odmala, protože pocházím z malého města na jihu Finska, kde se lidé většinou neživí režírováním. Když jsem dokončil jednu zakázku, začínal právě podzim a končila malířská sezona. V kombinéze ušmudlané od barev jsem šel kolem knihkupectví, kde mě zaujala jedna knížka věnující se historii filmu, tak jsem si ji koupil, sedl si na lavičku a začal číst. Samozřejmě jsem filmy hltal už dříve, ale teprve tehdy mě napadlo, že bych je mohl sám tvořit.
Co se dělo pak?
Přihlásil jsem se na fakultu architektury v Mnichově a přestěhoval jsem se do Německa. Teprve tam jsem jednoho dne na ulici spatřil upoutávku na filmovou školu. Našel jsem její adresu, zaklepal jsem na dveře a shodou okolností se právě blížily přijímací zkoušky. V těch jsem uspěl, i když dostat se tam bylo docela těžké. Toho roku se zaregistrovalo sedmnáct tisíc uchazečů a brali jenom patnáct.
Ve vašem diplomovém filmu Lhář hrál v hlavní roli váš bratr Aki, který se pak také stal režisérem. Přivedl jste ho k filmu vy?
Aki studoval žurnalistiku a pak se mnou začal psát scénáře. Zpočátku mi dělal asistenta a o filmech toho moc nevěděl. Rychle se ale učil, a když se jednoho dne rozhodl natočit vlastní film, tak jsem mu ho produkoval.
V 90. letech jste přestali spolupracovat. Proč?
Hledal jsem tehdy novou cestu, kterou bych se ve filmech ubíral, a lákala mě práce v zahraničí. Na konci osmdesátých let jsem jel dělat rozhovory do Brazílie, kde právě přicházel do kin jeden z mých filmů. Tato země mi učarovala svou živelností a sepětím s hudbou a s přírodou. Rozhodl jsem se, že se stane mým druhým domovem, což přirozeně znamenalo konec pro mou spolupráci s Akim.
Na konci devadesátých let jste také natočil komerční snímek Jak se neztratit v L. A. Proč jste se tímto směrem dále neubíral?
Byla to pro mě cenná zkušenost a pracoval jsem s výtečnými herci. Přestože jsem pak ale z Hollywoodu dostal další nabídky, rozhodl jsem se vrátit k nezávislým filmům. U nich mám totiž vždy absolutní tvůrčí svobodu, kterou by mi v Hollywoodu nemohli nabídnout.
