Dnes už zapomenutý dětský film Klaun Ferdinand a raketa zaujal v polovině 60. let německého producenta Gerta Münteferinga na festivalu v Benátkách natolik, že šel osobně poblahopřát jeho scenáristovi Otu Hofmanovi.
„Tehdy jsem Otu zdvořile oslovil. Zdůrazňuji tehdy a zdvořile, protože při pozdější spolupráci jsme na sebe i několikrát křičeli,“ vzpomíná s úsměvem osmdesátiletý producent, který stojí za vznikem řady úspěšných seriálů a filmů.
Co se vám na filmu Klaun Ferdinand a raketa tak líbilo?
Byl jsem okouzlen jeho režií. Bylo to moderní, humorné. Všichni obdivovali, v jaké dekoraci film vznikl. Nakonec se ukázalo, že to bylo tak, že Jindřich Polák točil sci-fi Ikarie XB 1. A aby se ušetřilo, dekorace se znovu využila. Ale chápu to, i německá televize chtěla všude šetřit.
Gert Kaspar MünteferingRespektovaný německý producent se narodil v roce 1935. Stál u zrodu legendárních československých seriálů natočených v západoněmecké koprodukci, jako byly Pan Tau, Arabela, Návštěvníci či Létající Čestmír. Úzce spolupracoval především s režiséry Jindřichem Polákem a Václavem Vorlíčkem. Letos se stal laureátem Grand Prix Zlín Film Festivalu za zásluhy v oblasti rozvoje kinematografie pro děti a mládež. |
Kde se tehdy vzaly peníze na koprodukci s tehdejší Československou televizí?
Právě v Benátkách jsem navázal spolupráci s českými tvůrci. Německá televize tehdy uvažovala, že by od Američanů kupovala licence na jejich filmy. Byl jsem toho velkým oponentem. Chtěl jsem, abychom peníze místo drahé filmové licence vložili do vlastních filmových produkcí. Odtud se tedy peníze odčerpaly. Středoevropská kultura mi navíc připadala bližší. A když jsem uviděl pilotní díl Pana Tau, bylo rozhodnuto.
Je pravda, že jste u Pana Tau zasahoval do scénáře?
Když jsem si scénář přečetl, byl jsem šokován, že se v něm objevují lokace jako Chicago nebo Tokio. Měl jsem podezření, že záměrem je jen utratit peníze. Scénář jsem vrátil s tím, že je fantastický, ale navrhl jsem, ať se přepíše na Čechy a Prahu.
Jak složitá byla jednání s televizí?
Ohromně. Například Československá televize to měla tak, že když se pustila do nějaké produkce, musela denně vytvořit asi 10 minut. Jenže Pan Tau byl nesmírně náročný a denně vzniklo asi 30 vteřin. Ale nakonec se všechno nějak domluvilo.
V čem spočívá úspěch seriálů, které jste společně dělali?
Použili jsme pro televizi filmovou techniku. Všechno vypadalo velkoryse, což bylo v protikladu k tomu, co do té doby dělala německá televize - chtěla neustále šetřit a vše udělat levně. Jenže můžete mít dobrý scénář, dobrou dekoraci, ale pokud to na obrazovce vypadá lacině, nemůže to fungovat. V Československu bylo také dobré technické zázemí.
S Československou televizí jste spolupracoval i v době normalizace. Bavil jste se s českými kolegy o politice?
Bylo to případ od případu. Někteří byli velmi liberální, šlo s nimi o všem otevřeně mluvit. Zároveň ale byli lidé, o nichž se vědělo, že jsou to političtí kádři a jsou ve straně. S nimi politiku řešit nešlo, abych třeba někomu neublížil.
Zasahovali představitelé televize do vaší práce?
Snad na každé promítání přišli pánové z Československé televize o půl hodiny později, aby zdůraznili, jak jsou důležití. Vzpomínám si na jednu repliku Jana Wericha, která v západoněmecké verzi byla. Hrál indiána a říkal: „To svému rudému bratrovi nemůžu zapomenout.“ Neprošlo to. (směje se)
Neměl jste v Německu problémy kvůli tomu, že prosazujete spolupráci s komunistickou televizí?
Bylo to složité. V Československu se říkalo, že Pan Tau je kapitalistická pohádka, v Německu zase že je to komunistická koprodukce. Novináři se toho chytli a pustili se do článků, proč německá státní televize dává peníze do komunistické země, která se Západu během normalizace ještě více vzdálila, a proč podporuje komunistický režim. Měl jsem dokonce problém s německou kontrarozvědkou.
Sledovali vás?
Kontaktovali mě před mým domem. Měl za mnou přijet ředitel Krátkého filmu Kamil Pixa, který spolupracoval se Státní bezpečností. Týden před návštěvou stála před mým domem kontrarozvědka a řekli mi: „Víme všechno o vašich kontaktech s komunistickými nepřáteli. Myslíme si, že Pixa vás používá jako tajnou adresu.“ Samotná návštěva Pixy pak byla bez problémů, ale kontrarozvědka se o ni zajímala velmi intenzivně.
