Osmadvacetiletý Petr z Frýdku-Místku trpí paranoidní schizofrenií pět let. Při náporu nemoci, řeší hlavně to, kdo všechno mu chce ublížit, jakým způsobem a jak z jeho dosahu zmizet.
Schizofrenie u něj propukla, když mu bylo třiadvacet let. Důvod byl nenápadný - nešťastně se zamiloval. Neopětovaný cit byl natolik silný, že se s ním jeho psychika nebyla schopná vyrovnat.
„Tehdy jsem začal vidět kolem svého těla chomáče negativní energie. Trvalo to vždy asi půl hodiny. Pak následovaly chvíle, kdy jsem se cítil plný energie,“ vzpomíná dnes osmaadvacetiletý muž. Při atace dospěl i k tomu, že po něm jdou satanisté.
Strach z cestujících autobusem a pak dvouhodinový úprk
Měl strach z lidí, kteří nosili oblečení metalového stylu, nebo kteří na sobě měli příliš nápadné černočervené oblečení. Na své „nepřátelé“ ale nikdy nezaútočil, spíš před nimi utíkal.
„Jednou jsem jel autobusem a z ničeho nic jsem dostal strach ze dvou cestujících přede mnou. Když vůz zastavil, okamžitě jsem vystoupil, sundal si boty a rozběhl se pryč. Tehdy mě napadlo, že se vydám na čtyřicetidenní túru bez cíle. Věřil jsem, že se tak vlivu satanistů zbavím. Utíkal jsem pak dvě hodiny, než jsem se částečně vzpamatoval,“ popsal muž projevy své nemoci na konkrétním případu.
Po této příhodě ho rodina přesvědčila k návštěvě lékaře, který rozpoznal schizofrenii hned při první návštěvě a Petra poslal do léčebny. „Dlouho jsem nevěřil, že mi prášky pomohou, ony ale fungovaly samy bez mé víry. Jako by ze mě odebíraly slupku po slupce mé přesvědčení o tom, že mě někdo pronásleduje,“ líčí Petr, který si díky nim začal postupně uvědomovat realitu.
Po návratu z léčebny mu ošetřující lékařka doporučila klidový režim. V té době se opět nešťastně zamiloval a upadl znovu do schizofrenních stavů. Léčbu tentokrát zvládl doma, a to i díky tomu, že změnil lékaře.
„Dřív mi lékařka věnovala maximálně pět minut, nový lékař se mi pokaždé věnuje minimálně půlhodinu,“ pochvaluje si mladík, který se chystá dokončit magisterské studium na Masarykově univerzitě v Brně.
„Druhá ataka byla mnohem slabší. Už jsem neměl potřebu utíkat, už jsem nevnímal, že jsem v bezprostředním ohrožení. Tentokrát jsem si myslel, že po mně jdou katolíci, kteří mě chtějí obrátit na svou víru,“ svěřuje se.
Blbostem ze své hlavy se nakonec smál. Ale až později
Své schizofrenní ataky popisuje Petr jako vír nezdravých myšlenek, který se zrychluje a zhušťuje.
„Nejdříve mě napadne, že ten nebo ten si o mně myslí něco špatného, k tomu se pak přidá pocit, že mě pomlouvá a snaží se mi uškodit. Na toho původního škoditele se v mé hlavě začnou nabalovat další lidé, kteří se rozhodli, že po mně půjdou. Skupinu si většinou vytvořím podle barev jejich oblečení a postupně ve mně převládá pocit, že mě chtějí zlikvidovat.“
Na otázku, zda si schizofrenik uvědomuje své „druhé bytí“, když takzvaně vystřízliví, Petr říká: „Já jsem si postupně uvědomoval, jakým blbostem ze své hlavy jsem věřil. A smál jsem se tomu.“
A jestli se děsí svých myšlenek? „Neřekl bych myšlenek, spíše konkrétních věcí, do kterých myšlenky promítám. Schizofrenik skoro nikdy nemá pocit, že by jeho myšlenky byly nereálné. Děsí se ale věcí, které z těchto myšlenek vyplývají. Takže například neděsí mě myšlenka ,jde po mně satanista‘, ale děsí mě konkrétní člověk, o němž si myslím, že satanista je,“ popsal Petr.
