Tématem k diskusi je ale důvod, proč k němu vůbec došlo. Jistě, nadcházející písničkářovy nedožité sedmdesátiny, které se slaví "hlava nehlava" novými nosiči, výstavami, diskusemi. Ale koncert pořádal Český rozhlas - Radiožurnál a jeho moderátor v samém úvodu zmínil, že hlavním důvodem bylo Krylovy písně přiblížit současným posluchačům a "znovu je dostat do éteru".
To zní poněkud komicky v situaci, kdy si jedno z nejposlouchanějších rádií v zemi samo sezve populární interprety, aby přezpívali písně, které se zřejmě tak, jak je zná celý národ, "vysílat nedají". Jestliže dramaturgové Radiožurnálu tolik touží po tom, aby v jejich playlistech byly, proč je tedy nezkusí posluchačům servírovat (mimo komponované pořady) v autorském podání?
A omládnou skutečně samy o sobě písně, z nichž k mnohým je potřeba případnému nezasvěcenému posluchači dovysvětlit leccos z textů, když je budou zpívat hvězdy současné popmusic? To je tradiční klišé všech, kteří tvrdí "nejde toto" a "nejde tamto", "naše publikum by to nepřijalo". Tento národ z mnoha důvodů Kryla miluje a kdyby jednou za den z rozhlasových vln zazněla jeho píseň v původním podání, jistě by nepřeladil na komerční stanici.
"Vtipné" bylo i evidentní obcházení "jediného současného interpreta, který Kryla na rozhlasové vlny v současnosti dostal". Ano, tímto způsobem, aniž by jmenoval, přešel metodou chytré horákyně moderátor jméno Kouzelníka Žita, nebo jak si momentálně Daniel Landa říká. A koncertní dramaturgie taktně obešla i jeho největší krylovský hit Morituri te salutant (za jehož vojácko-metalovou verzi se Landa jistě bude jednou smažit v pekle), na který si nikdo z pozvaných netroufl, zato zazněl na úplný závěr v autorském podání.
Markéta a Zuzana Irglovy
Samotný koncert, díval-li se na něj člověk nepředpojatě, neurazil, a dokonce přinesl několik velmi silných momentů. Jednoznačně zvítězily křehké dámy: Aneta Langerová s Nevidomou dívkou a Salome, Markéta Irglová s a capella zazpívanými Jeřabinami, při nichž by v Lucerně doslova bylo slyšet cinknout spadlý špendlík, a následně i se svou sestrou Zuzanou Irglovou v Děkuji a Plaváčkovi.
Vkus osvědčil nepřekvapivě i Michal Hrůza, když s celou svojí kapelou uvedl svěží poprockové verze písní Srdce a kříž a Bratříčku, zavírej vrátka, Xindl X si v syrovém sólovém provedení Písně neznámého vojína vymyslel pěkné kytarové vyhrávky. Aranžmá několika písní v podání neznámého Projektu Salome, který se na Kryla specializuje, byla sice netypická, ale snad až příliš komorní, aseptická.
Opakem byl Divokej Bill, který má diskutabilní dar ze všeho udělat odrhovačku, což tolik nevadilo u Anděla (z něhož odrhovačku udělal za posledních čtyřicet let vlastně celý národ) a jen trochu u Lásko!, ovšem v případě možná vůbec nejlepší Krylovy písně Karavana mraků to byla rána mezi oči.
Tomáš Klus
Kapitolou samou pro sebe je Tomáš Klus. O Krylovi jako svém vzoru mluví, co paměť sahá, a v úvodu svého bloku při trojím nezdařeném začátku písně Potkal jsem svou tchyni vtipkoval o své trémě a pocitu zodpovědnosti. To sice může na jeho fanoušky působit příjemně "lidsky", komerčně nejúspěšnějšímu profesionálovi české scény by se to ale stávat nemělo. Na písni samé, která stejně jako další Krylovy pokusy o humor vůbec nemusela zaznít, se ale nic moc zkazit nedalo.
Aktualizací Marata ve vaně ("Putin si zastřílí") Klus sice zahrál na politickou strunu, pak ale tento přijatelný nápad shodil proměněním ve frašku. Závěr jeho bloku, Pieta, ovšem vše napravil. Jednalo se o jednu z nejlepších coververzí večera, už s plně obsazenou kapelou, temným soundem a až zlověstnou atmosférou.
Od nynějška tedy zřejmě budeme Krylovy písně slýchat z Radiožurnálu v živých verzích našich mladých a středněvěkých popových zpěváků. No dobrá, nic proti tomu. Ale jestliže je písničkářův odkaz skutečně natolik živý, jak se obzvlášť v těchto dnech kolem jeho výročí tvrdí, aspoň tu a tam by z rozhlasových reproduktorů mohl zaznít i jeho skutečný hlas.
