"Upřímně řečeno jsem si nemyslel, že jsem tím ideálním partnerem pro rozhovor s Krylem. Připadal jsem si příliš mladý, nezkušený a málo významný. Na druhou stranu mě samozřejmě hnala ambice a touha to interview udělat," napsal nedávno Miloš Čermák v Hospodářských novinách.
"Nepamatuju si, jestli během toho rozhovoru padlo jméno Karla Gotta," pokračuje Čermák. "Ale jsem si jistý, že jestli někomu máme být vděčni za to, že se mnou Kryl byl ochoten rozhovor udělat, tak je to právě Gott. A můj někdejší kolega z časopisu Reflex Rostislav Sarvaš, který s tímto zpěvákem napsal knížku Tak to vidí Gott. Gott byl jedním z mála, možná jediným skutečným Krylovým mindrákem. Že se nechal přemluvit k tomu, aby se „zlatým slavíkem“ zpíval hymnu na demonstraci na Václavském náměstí, si nikdy neodpustil. A rád, s určitým masochismem i exhibicionismem, se k tomu vracel."
Miloš Čermák vzpomíná, že Kryl byl mužem praktickým a v běžném životě až překvapivě málo emotivním. Vytáhl z kapsy notýsek a zeptal se: „Takže, pane Čermáku, kdy si dáme první schůzku? A mimochodem, vadilo by vám, kdybychom si tykali?“ Když v září 1993 knížka Půlkacíř vyšla, objevily se posměšné recenze, že zneuznaný bard zneužil mladého naivního novináře k tomu, aby hlásal „svoje pravdy“, že si tu knížku rozhovorů napsal vlastně sám. "Není to pravda, zdůrazňuje Čermák. "Mám schovaný rukopis, který nakladatelství dalo Krylovi k autorizaci a ve kterém jsou na každé straně učiněny tak maximálně jedna dvě opravy. Je to logické. Kryl byl výsostný stylista a básník, a tak sem tam změnil slovo, opravil gramatickou chybu."
Ukázka Půlkacíř, Karel Kryl, Miloš Čermák (1993)
Co třeba první láska?
Moje první láska byla paní učitelka Šamánková, hrozně laskavá a milá paní. Nedávno mi poslala dopis a školní fotografi i, jsem na ní jediný s knížkou. Ale stejně, mnoho vzpomínek na tu dobu nemám. Radši. Člověk se šetří a sám sebe klame. Patřím k těm, kteří se dodneška cítí poškozeni, nebyli zavražděni ani zastřeleni na útěku, ale doba se na nich podepsala. Dodneška mám velkou bolest a stud na duši, třeba proto, že jsem měl záplatované trenýrky a ve škole se mi smáli.
Děti jsou občas kruté. Nemyslíš?
Ano, ve třídě je vždycky nějaký pária, kterému se ostatní posmívají a trápí ho. Na dva nebo tři takové si pamatuju. Dneska bych se jim hrozně chtěl omluvit. A proč se tak děti chovají? To je způsobeno zčásti výchovou a zčásti tím, že si uvědomují své nedostatky a vyhledávají lidi, kteří jich mají víc. Přitom mohou být velmi kruté nebo nespravedlivé. Ale jako dítě si to člověk většinou neuvědomí.
Kdy se tatínek vrátil domů?
Myslím, že to bylo v roce padesát čtyři nebo pět. Nastoupil do papírnictví, tenkrát se říkalo do Narpy. Ale i tamodtud ho vyhodili, přičiněním pana Čepičky. Nakonec jsme skončili v prádelně, táta dělal vedoucího a maminka třídila prádlo. To mi bylo asi deset nebo jedenáct.
Půlkacíř jako e-knihaKnihu Půlkacíř, která vychází k nedožitým sedmdesátinám Karla Kryla, si můžete stáhnout na portálu Knihy.idnes.cz za 119 Kč |
V té době se odehrála ta slavná historka, jak tě kvůli pionýru skopali spolužáci se schodů?
Ano, nechtěl jsem do pionýra a táta mi řekl: běž se tam napřed podívat a pak se rozhodni. Šel jsem tam, ale hrozně mě to nebavilo, byli jsme ve třídě a nějaká šestnáctiletá soudružka nám vyprávěla o Leninovi. A já šel radši hrát fotbal. Ta soudružka z toho byla moc smutná a nakonec poprosila nejsilnějšího kluka, aby mě přesvědčil. No, a tak se to stalo.
Takže do pionýra jsi nevstoupil?
Vstoupil, ale až v Novém Jičíně, v osmé třídě. Tam to bylo něco jiného. Parta, fajn kluci a holky, chodili jsme na výlety. Takovej pionýr mě bavil.
Dětství začalo na poslední chvíli – a potom skončilo?
Měl jsem dost brzy příhody s holkama, začal jsem ve třinácti a půl letech. Myslím prakticky. Byl jsem znásilněn … a zděšen, samozřejmě. I když moje první dívka nebyla o mnoho starší než já.
Dokážu si to představit. Poprvé v životě bez rodičů, život na internátě…
Keramická škola měla dva internáty, rozdělené zahradou: jeden ve starém klášteře, s nádhernou kaplí a refektářem. Tam spaly holky. Na druhé straně jsme bydleli my kluci. A mezi oběma budovami byla zahrada vzdechů, jak jsme jí říkali. Vůbec, v Bechyni jsme užívali spousty radostí. Hráli jsme fotbal, jezdili jsme na vodu. Rád na to vzpomínám. Tenkrát byla doba velkých trempinků, na keramičce vznikl klub Demižon, jehož členy byli třeba Miky Ryvola nebo Petr Heřman. Později společně jezdili do osady Zlatý klíč. Mělo to v sobě velikánské kouzlo. Získal jsem k Bechyni krásný vztah.
Cítil jsi se dospělý?
Z kluka nedělá chlapa první ženská ani široká ramena. Chlapem jsem se možná stal v pěti letech, v Kroměříži, když jsem stál na ulici, táta mě držel za ruku a dělnická třída nám rozbíjela tiskárnu. To není otázka plnoletosti, ale dospělosti. Proto je na světě tolik dospělých dětí.
Mnoho lidí takové děti popuzují.
Ano, být dospělý ve čtrnácti, to není žádná sranda. Možná proto jsem měl vždycky nejlepší kamarády mezi staršíma klukama. Víc jsem si s nimi rozuměl.
Často mluvíš o tom, že jsi jako kluk hrál fotbal. Měl jsem pocit, že nejsi příliš velký sportovec.
To je omyl, například ve Svobodné Evropě jsem dlouhou dobu dělal sportovního redaktora. Seděl jsem u dálnopisu, vytahoval z něho zprávy – a psal, že domácí vyhráli a hosté měli více ze hry. Ale teď vážně, jako kluk jsem byl nadšený sportsman. Opravdu. Nenáviděl jsem kouření, chodil běhat, strašně rád jsem hrál fotbal, za Jiskru Bechyně.
Měl jsi dost peněz?
To je jedna z věcí, které člověka naučí internát. Hospodařit s penězi. Vědět, že mají určitou cenu, sice nejsou všechno, ale špatně se bez nich žije. Když schází, tak se musí nějak vydělat. Nebo jít do jídelny a uprosit kuchařku, aby místo oběda dala aspoň knedlíky a omáčku, bez masa. To se mi stávalo poměrně často. Od rodičů jsem dostával 125 korun měsíčně na internát. Víc mi dávat nemohli.
Co tě ještě naučil internát?
Mezi kluky existovaly velmi přísné zákony. Mladší žáci museli sloužit starším, jako na vojně bažanti mazákům. Například jim čistili boty. A přes tahle drobná utrpení se teprve pomalu propracovávali do vyšších tříd. Bylo to pochopitelně velmi kruté a nespravedlivé, ale přesto to úplně neodsuzuju. Poprvé jsem se dozvěděl, že nic není zadarmo. Že dosáhnout další příčky na žebříčku samců něco stojí. Jsem rád, že jsem to zažil. Až na tu věc s tím kružítkem, samozřejmě.
S jakým kružítkem?
Byl jsem obviněn z krádeže, která se nestala. Hodili mi do tašky kružítko, ví pánbůh, že jsem o něj nestál a do dneška o něj nestojím. Ale to kružítko mi podstrčili a udělali z toho aféru. To je další věc, která mi vězí hrozně hluboko na duši. Bylo to velké pokoření a dodneška zůstala jizva, která se už nikdy nezahojí. Dostal jsem trojku z mravů a podmínečné vyloučení.
Proč ti to kružítko podstrčili?
Ve škole se ztrácely věci a bylo třeba najít zloděje. Tak ho udělali ze mě. Největší šok byl, když jsem přišel domů a táta mi řekl: Ahoj, zloději. Bylo to strašně ponižující, možná i proto, že jsem kdysi musel krást, abychom měli co jíst. Od té doby nekradu. A nelžu.
Uvěřili ti rodiče, že nejsi zloděj?
Nevím, myslím, že ano. A později jsem si uvědomil, že i tahle aféra byla pro mě k něčemu dobrá.
Jak to myslíš?
Když člověk dostane výprask od rodičů, třeba i nespravedlivý, tak vždycky ví, že to s ním myslí dobře. Tohle bylo něco jiného. Mluvím o tom proto, že i takovéhle věci se dějí. Každá křivda je hrozně bolestná – a dvojnásob ve věku, kdy se stala mně. Jsou lidé, kteří si takové znamení pak nesou celý život. I slovo může zabít.
