Rozlehlá vojenská základna KAIA, která přiléhá přímo ke kábulskému letišti, tepe životem. Les vlajek hned u vstupu dává tušit, že tudy projdou snad všechny národy, které míří do Afghánistánu a naopak. Právě tady pracuje český kaplan Jiří Zedníček, původně ze 24. základny dopravního letectva Praha-Kbely.
Mohl byste zkusit shrnout, co obnáší vaše práce tady?
Naše duchovní služba má krédo "Služba přítomnosti". Kaplan na misích doprovází vojáky ve chvílích krize a zármutku, ale i těch slavnostních. Dalším naším krédem je, že služba v armádě není misijní. Nesnažíme se tady získat vojáky pro naši víru. Nikdy nemluvíme o víře jako první, ale pouze na vyzvání. Celá naše služba stojí na důvěře. A od toho se pak odvíjí i samotná práce. Kaplan nesedí v kanceláři, musí i mezi vojáky. Krom jejich návštěv máme i určitou nabídku vzdělávacích aktivit, například přednášky o náboženství. Teď je zrovna aktuální islám.
Reportér iDNES.cz v AfghánistánuVARDAK: Do nebezpečné provincie letíme vrtulníky CESTA KÁBULEM: Každý působí jako atentátník VIDEO: Číslo 5 žije a pomáhá odstraňovat výbušniny LÓGAR: Maskot českých vojáků je na roztrhání VÝCVIK: Zastřelíte si i třetího? |
Jak jste se k tomu dostal? Stal jste se nejdříve duchovním a až potom vojákem, nebo obráceně?
Každý kaplan musí splnit několik povinností. Musí mít vysokoškolské vzdělání. Musí být ve své církvi uznán za kazatele či kněze. Dále musí získat doporučení nejen od své církve, ale i od těch ostatních. Já mám tedy jako protestant doporučení i od biskupské konference římskokatolické církve. Tehdy to měl na starosti biskup Cikrle, dneska to dělá přímo arcibiskup Duka. Musím být ustanoveným pracovníkem církve. Jinak jsem samozřejmě vojákem z povolání se vším všudy. Musel jsem vstoupit do armády a mám uzavřený nějaký závazek na dobu určitou.
Já osobně jsem jinak nejprve sloužil na několika farnostech, naposledy ve Sloupnici u Litomyšle. Když jsem tam skončil, rozhodl jsem se, že podniknu nějakou změnu. A tak jsem zkusil armádu.
Jak pomáháte lidem přímo tady?
Někdy člověk pomáhá, ani o tom neví a jindy se snaží pomoci, až ho lidi vyhazují. Pomáhat je hezké slovo, které často může napáchat dost škody... Práce s lidmi se odvíjí od důvěry. A právě nasazení v misi je specifické v tom, že tady trávíme čas spolu. Neustále se potkáváme, jíme spolu, spíme spolu na pokoji. Utvoří se tak vazby, řekl bych až rodinné. Lidé si tu lezou na nervy, ale na druhou stranu se zase se líp poznají.
Za tu dobu, co tu vojáci jsou, se přihodí spoustu věcí. I u nich doma. A to těch radostných, jako je narození potomka, tak i těch smutných, jako je úmrtí v rodině. Lidi tu nemají svoje přirozené prostředí, aby si šli pokecat s kamarádem nebo do hospody. Jsou tady odkázáni sami na sebe a na své okolí. Rozhovory pak bývají hluboké.
Chodí za vámi i nevěřící?
Určitě. Není to tak, že by někdo přišel a řekl: "Kaplane, mně je špatně, potřebuju pomoc, chci si popovídat." Lidi prostě při práci či po večerech mluví o všem možném. Když pak sedí s kaplanem, tak se začnou vyptávat. Třeba řeknou: "Já jsem v dětství chodil do kostela" nebo "Já o tom nic nevím" či třeba i "Církev nemám vůbec rád". A pak se povídá dál a oni najednou, že mají nějaký problém nebo se prostě jen tak ptají. A postupně se začnou svěřovat.
Stal se pak někdo praktikujícím křesťanem?
My tady zásadně nikoho nekřtíme. Člověk je tady pod tlakem. Takové rozhodnutí by mohlo být ukvapené a nemuselo by být trvalé. Účelem opravdu není misie. Ale duchovní činnost, jako jsou bohoslužby, je pro mne příjemná. Chodí na ně i lidé, kteří jdou doma do kostela jednou za rok.
Tady přichází každou neděli, protože najednou mají čas i možnost přemýšlet o sobě a o svém životě. Jsou odříznutí od běžného žití, které je doma zahlcuje.
Jak tady vznikla kaple?
Ta se otvírala poměrně nedávno, na Štědrý den. Je to v podstatě komunitní centrum amerického velitelství. Funguje ale i jako kaple, a my tomu proto tak říkáme. O víkendu tu jsou bohoslužby americké, belgické, české... O svátcích, jako jsou třeba Velikonoce, tu pak máme mezinárodní bohoslužbu, to je moc pěkné. Černošky tu třeba zpívají gospely. Nebo o Vánocích - to jsme zpívali všichni dohromady Tichou noc, každý ve svém jazyce.
Mají tu i jiné národnosti takovou funkci kaplana?
Je to typické pro evropské armády. A tu americkou, samozřejmě. Všechny armády NATO mají své kaplany. Třeba Turci, teď jsem s nimi o tom mluvil, sice mají své imámy, ale není to u nich moc rozšířené. Dále jsou imámové v belgické i britské armádě. Ta francouzská má zase třeba rabíny.
A komu se svěřujete vy?
Já tady taky prožívám to, co vojáci, odloučení od rodiny. Člověk je tu sám se sebou a to je na misi to náročné. Já to řeším různě. Také tu mám lidi, kteří se za tu dobu stali mými přáteli. Obdarováváme se zároveň. Sdílíme ty smutné i radostné věci. To mne obohacuje.
