"Nejezdi na tábor, jezdi ke mně," říkávala. "U mě máš všechno - najíš se kloudného jídla, vyspíš se pod prachovou duchnou. Když zatopím pod kotlem, máš teplou vodu na koupání. A tam? Tam jíte kaši z vloček, ty já házím slepicím. Koupete se v potoce, kde akorát tak něco chytnete. A ve stanech spíte. Jako Cikáni."
Jasně. Ale řekněte vlastní babičce do očí, že u ní se sice máte báječně, ale ta nejlepší část prázdnin to není! Ta nejlepší část je totiž tábor. Právě proto, že tam se všechno dělá tak trochu jinak.
S tím může být konec. Hygienici z ministerstva zdravotnictví chystají vyhlášku, podle které se klasické stany s podsadou pro táboření nehodí. Že prý jsou příliš malé. Že mýt se ve studené vodě nestačí, musí být teplá. Že spát se musí jen na čistém prostěradle.
Nová vyhláška ohrožuje dětské táboryChce větší stany nebo teplou koupel |
Vypadá to, jako by se dohledu nad tábory hodlaly chopit babičky. Nepochybně to myslí s vnoučaty dobře - ale tábor podle babičkovských představ by pro děti byl katastrofou.
Přesně tohle zažili hrdinové dětské knihy Arthura Ransoma Holubí pošta. Děti zvyklé tábořit na vřesovištích si jedny prázdniny musely své stany postavit v sadu u statku. Zázemí měly dokonalé. Měly se kde mýt, selka jim vařila pravidelné a dobré jídlo, balila jim na výlety chutné a výživné svačiny...
Byly z toho úplně na dně. Pokud by chystaná vyhláška ministerstva prošla, musela by se půlka táborů rovnou zavřít. Někde vodu z potoka prostě neohřejete... a stany a podsady taky jen tak nenafouknete.
A na těch táborech, které by se přizpůsobit dokázaly, by byla nuda jako na tom statku z dětského románu. O zážitky, které plynou ze způsobu táboření, by děti přišly. Ono lézt do potoka s mýdlem v ruce je opravdu nepříjemnost - ale když vylezete, jste na sebe zase o trochu pyšnější.
Babičky totiž netuší, že drsnost tábora je pro děti symbol společenského statusu. Základ žebříčku tvoří ty děti, které jezdí do ubytoven. Na ně se trochu svrchu koukají ty, které spí v chatkách. Ještě o něco elitnější jsou táborníci z podsadových stanů. Ale i ti si mezi sebou šuškají o naprosté aristokracii - o dětech, které spí výhradně v indiánských týpí. A nemají spacáky: balí se do zvířecích kůží.
Úřední výnos, že podmínky na všech táborech musí být stejné, by děti o tohle připravil. Trochu kruté. Seberte takovému Bártovi z Věcí veřejných jeho maserati - taky bude smutný! Proto by se babičky z ministerstva zdravotnictví měly ovládnout a nechat táboření na lidech, kteří tomu rozumějí a dělají to léta, aniž táborníci hynou na nakažlivé choroby. Chtějí přece, aby vnoučata byla spokojená. Nebo ne?
