Úsilí o stvoření umělé bytosti golema je pro židovskou mystiku od talmudských dob dokladem zbožnosti a zasvěcenosti svého tvůrce do božích tajemství. V naší části Evropy se první takové příběhy objevují v souvislosti s golemem chelmským, kterého měl k životu přivést rabín Elijahu Baal Šem (zemřel roku 1583), ale proslavila se především podání, která jeho stvoření přisuzují rabi Levovi neboli Löwovi.
Současník této nejproslulejší osobnosti židovské Prahy, židovský kronikář David Gans, ve své knize Ratolest Davidova roku 1592 napsal: "Rabi Leva je velký učitel, koruna moudrých, div našeho pokolení, k jehož světlu jdou všechny národy a z jehož vod pijí všichni rozptýlení Izraele." Maharal, jak zní hebrejský akronym rabína Levy, vskutku shromáždil nesmírné "vody poznání". V jeho rozsáhlém, dodnes ceněném náboženském a pedagogickém díle se však o golemovi prakticky nedočteme.
Spřízněni tajemstvímPověst o pražském golemovi pravděpodobně posílilo propojení s pražskou faustovskou látkou. |
Jak uvedl loni zesnulý pražský judaista docent Vladimír Sadek, v jedné části své nauky rabi Leva hlásal, že nižší, přírodní kauzalita, předmět vědy, podléhá příčinnosti vyšší, postihnutelné pouze duchovně. Podle Maharala zákonitost Boží natolik převyšuje zákonitosti přírodní, že je lze, třeba i operacemi s Božím jménem, měnit. Někteří znalci Maharalova učení z toho vyvozují, že možnost stvoření golema připouštěl. Skutečností však je, že v jednom svém komentáři výslovně odmítl představu dokonalého golema a sám už o něm psal jen jedenkrát: v díle Cesta života v souvislosti s talmudským traktátem Otcové.
Zde se můžeme setkat s druhým židovským pojetím slova golem: "nevypáleného džbánu", od talmudských dob se stal označením pro člověka primitivního, neinteligentního a nevychovaného. V tomto smyslu golem představoval přímý protiklad učence. Rabi Leva ve svém komentáři dokládá, že zatímco učenec jako mikrokosmos ztělesňuje harmonický řád Božího makrokosmu, golem, bytost bez svobodné vůle a daru řeči, ve své podstatě omezená a tupá, tento řád porušuje.
Políček od kapra a jiné vylomeniny
Rabi Leva vytvořil výklad náboženskofilozofický, avšak lidová fantazie mu porozuměla jinak: v návaznosti na starou, mezi Židy stále živou golemovskou tradici spojila pražského židovského učence a golema v legendu, která do značné míry zastínila veškeré rabínovo dílo.
Podle pozdějších literárních podání tak pražský golem, jenž prý dosahoval sotva 150 cm, byl přihlouplý nemotora, který jako pomocník a sluha v synagoze působil moudrému rabínovi jenom potíže. Jedna ze známých legend vypráví, jak golem nosil do Levova domu vodu ze studny. Jeho pán nebyl právě přítomen a golem, nechápající smysl práce, zaplavoval dům jedním vědrem vody za druhým, až se ze dveří valil proud jako z rozvodněné řeky. Jindy měl golem koupit rybu k šabatové večeři. Od rybáře na vltavském břehu dostal obrovského kapra, ale zastrčil si ho za halenu tak nešikovně, že mu mrskající se ryba uštědřila ocasem políček. Golem se rozzlobil a za trest rybou mrštil - zpět do vody. Podobného ladění je i vyprávění o tom, jak golem nakupoval jablka. Protože neuměl mluvit, nedokázal vysvětlit, kolik jablek chce. Pro jistotu tedy popadl celý stánek i s trhovkyní a odnesl ho do rabínova domu.
Jestliže golem je v těchto legendárních příbězích zpodobněn jako hlupák, jeho moudrý protějšek, o němž mluví traktát Otcové, získal v českém prostředí rysy skutečného divotvorce. Literární podání změnila rabiho Levu v čaroděje a mága. Skutečnosti je tento obraz na hony vzdálen, ale s koloritem rudolfinské Prahy a podivínského, v alchymii, magii a astrologii si libujícího panovníka jde docela dobře dohromady.
Pražské Židovské Město zažilo za vlády Rudolfa II. svůj největší rozkvět. 16. února 1592 prý císař dokonce přijal rabiho Levu. O čem spolu hovořili - pokud se tak vůbec stalo - se již nikdo nedozví. Legenda však ví své, a tak již toto setkání provázejí nesmírné divy pražského rabína. Rudolf II. ho prý chtěl navštívit v jeho domě, a Leva proto přenesl do Prahy zámek, v němž císaře pohostil vybranými pokrmy. Podle jiné verze došlo k setkání na Pražském hradě, kde Maharal před zraky císaře a jeho služebníků vyvolal přízraky starozákonních postav. Zázraky však prý Leva konal i v židovském městě. Zastavil mor, přelstil anděla smrti, a když nakonec roku 1609 téměř stoletý zemřel, byl pochován v hrobce, která se prý roku 1666 sama pohnula, aby vedle Maharala spočinulo tělo jeho vnuka, rabína Becalela.
Golem přisouzený rabínu Levovi tyto legendární činy završuje. Jeho tělo prý bylo uhněteno z vltavské hlíny ve čtyři hodiny ráno 20. adaru 5340 židovského letopočtu, tedy v březnu 1580, a rabín Leva ho měl oživit pomocí nevyslovitelného Božího jména, hebrejsky Šem, vloženého na pergamenovém lístku do golemových úst.
Nejznámější příběh z pražských golemovských legend vypráví, že jednou před začátkem šabatu rabín tento šém z golemových úst nevyjmul, takže jeho sluha nemohl ve svatý den odpočívat. Leva již ve Staronové synagoze vítal modlitbou nadcházející sobotu (podle jiné verze byl doma u nemocné dcery Ester), když k němu z ulice dolehl hluk; rozlícený golem překypující nevyužitou silou ničil, co mu přišlo pod ruku. Rabín pak musel rychle přispěchat, aby napravil, co svým opomenutím způsobil. Brzy poté odejmul zázračný šém golemovi nadobro a neživou hlínu tajně uložil na půdu Staronové synagogy. Stalo se tak prý 18. ijaru 5353, tedy v květnu 1593.
Jeho druh Faust
Je pravděpodobné, že pověst o pražském golemovi posílilo propojení s pražskou faustovskou látkou, poprvé písemně zachycenou roku 1587. V době nebývalého zájmu o přírodní vědy nabyl na aktuálnosti i motiv mechanické bytosti. V židovské tradici byl prokazatelně přítomen od 11. století, kdy prý slavný židovský básník a učenec Šelomo ibn Gabirol sestrojil ženu ze dřeva a z pantů, jež mu sloužila, zatímco v křesťanské Evropě se představa umělého, tentokrát kovového mechanismu pojí se scholastikem 13. století Albertem Magnem.
Skutečného věhlasu se však pražský golem v rudolfínské době nedomohl. Ještě roku 1727 není v genealogii Levova rodu sepsané Maharalovým potomkem, Meirem Perlsem, o golemovi ani zmínky. V předmluvě k varšavskému vydání dílka z počátku 19. století se už ovšem o golemovi hovoří. Vrchní pražský rabín Ezechiel Landau prý v druhé polovině 18. století vystoupil na půdu Staronové synagogy a poté, bledý z toho, co spatřil, navždy zakázal místo navštívit. Na začátku 19. století již tedy legenda o Maharalovi a jeho golemovi získala nový život.
A o necelé tři desítky let později, více než 200 let po Levově smrti, se pražský golem, žijící v citovaných i mnoha dalších příbězích, vydal na svou skutečnou pouť za slávou.
Milníkem na ní je rok 1847, kdy v Praze v německy psaných Sippurim (hebrejsky Příběhy) vyšel příspěvek Leopolda Weisela. Právě on, v návaznosti na německé literární podání Franze Klutschaka a Abrahama Tendlaua z počátku čtyřicátých let 19. století, uvedl pražskou golemovskou legendu do nejširšího povědomí.
Zásluha klasika Jiráska
Pravda, tajemný šerosvit židovských čtvrtí, záhady skrytého vědění nejvyšších pravd, temný svět vášní a osudových hrozeb - to vše již předtím v užším či volnějším vztahu ke golemovskému tématu inspirovalo známé německé romantiky Jacoba Grimma a Ludwiga Achima von Arnima. Golem zaujal i další německé tvůrce -Walthera Rathenaua, Clemensa Brentana a Bertholda Auerbacha, o umělé bytosti v souvislosti s kabalistickým motivem psal též spisovatel E. T. A. Hoffmann.
České zpracování romantických příběhů ať už o rabi Löwovi nebo jeho golemovi se naproti tomu objevuje později: roku 1844 se legendárními rysy obdařený rabi Löw stal námětem textu Václava Bolemíra Nebeského.
Velký popularizátorAlois Jirásek začlenil pražského golema roku 1894 do svých Starých pověstí českých. |
Naplno se golem v české literatuře prosadil až v 60. letech 19. století, přičemž literárně nejhodnotnější verze z pera Josefa Svátka a Aloise Jiráska jsou ještě pozdější. Skutečnost, že Jirásek začlenil pražského golema roku 1894 do svých Starých pověstí českých, přitom nepochybně přispěla k zdomácnění této postavy u nás a její popularitě po všechny další generace.
Literární golem - ať již traktovaný německy či česky - byl pod vlivem dobové atmosféry a literárního vkusu často výtvorem technické dovednosti rabiho Levy a jeho znalosti zákonů přírody a mechaniky, nikoliv bytostí stvořenou magickou mocí hebrejských písmen. Vedle této realitě přizpůsobené verze však stále existovala i kabalistická idea golema, fascinující ortodoxní chasidy v Polsku, Rusku a na Ukrajině, přímé dědice mysticko-extatické tradice dice judaismu. A právě v chasidském okruhu byl obraz pražského golema dotvořen.
Polemika a emancipace
V roce 1909 vzbudil velký rozruch hebrejský text Zázraky Maharala, pražský golem, který ve Varšavě vydal příznivec chasidů Judl Rosenberg. Žádné jiné dílo předtím nepřineslo tolik podrobností o stvoření pražského golema, jeho činech a zničení jako tento tisk. Na rozdíl od všech předešlých zpráv navíc Zázraky Maharala uvedly v židovském prostředí nový motiv, když golema rabína Levy představily jako ochránce ghetta před falešnými obviněními křesťanů z rituálních vražd. Golem, zobrazovaný tradičním podáním jako sluha, hlupák či hrozba, se tak stal i zachráncem Židů před intrikami nepřátel.
Judl Rosenberg vydával svou knihu za přetisk starého hebrejského rukopisu, sepsaného roku 1583 Levovým zetěm a žákem Izákem Katzem. Rukopis prý zůstal zapomenut ve francouzských Metách, až byl počátkem 20. století objeven. Všichni odborníci, kteří se k Zázrakům Maharala vyslovili, však toto dílo označili za podvrh.
Proč se objevil právě na počátku 20. století? Již zmiňovaný docent Vladimír Sadek soudí, že mohl být polemikou s obviněním Židů z rituálních vražd, které se v Evropě objevily v poslední čtvrtině 19. století. v
Evropští Židé prožili staletí na okraji společnosti, vystaveni diskriminaci a perzekuci. Motiv tn g golema coby neviditelného, nezranitelného ni ochránce ghetta nadaného na nadpřirozenou silou se však naplno ob objevil až v době židovské emancipace. pa Dreyfusova aféra stejně jako třeba u nás hilsneriáda dokazovaly, že občanské zrovnoprávnění Židů neznamenalo i jejich společenskou integraci. Žádný div, že Rosenbergova verze dominovala v roce 1917 německy psané knize Chajima Blocha Pražský golem od svého zrození do své smrti a takto, spolu se staršími motivy, přešla do slavné antologie židovského folkloru Michy bin Goriona Zrození Judy (Berlín 1922). V té době však již golem dávno žil i mimo židovské prostředí. Stal se oblíbeným tématem dalších německých, rakouských a českých autorů, přitahoval umělce i vědce a v jejich fantazii dostával podobu nezávislou na starých židovských vzorech.
