Režisérka Zoja Mikotová

Režisérka Zoja Mikotová | foto: Dalibor Glück, MAFRA

Deník Anne Frankové je smutný, ale plný naděje, říká režisérka Mikotová

  • 0
Slovácké divadlo v Uherském Hradišti připomíná 70. výročí konce druhé světové války novým představením. Pod vedením režisérky Zoji Mikotové nastudovalo hru podle světového bestselleru Deník Anne Frankové. Premiéru měla v sobotu.

Myslela jste na toto dílo delší dobu, nebo ten nápad přišel s letošním výročím konce druhé světové války?
Kdysi v novinách jsem objevila zprávu, že vyšly necenzurované deníky Anne Frankové. To mne nesmírně zajímalo. Protože z dětství jsem znala vydání pro děti, a až pak jsem se v dospělosti dověděla, že i sama Anna své zápisky upravovala a stylizovala. Její tatínek Otto Frank, když se jako jediný z rodiny z koncentračního tábora vrátil a překonal tu velkou bolest nad ztrátou celé rodiny, tak se s Anniným deníkem seznamoval a také některé záznamy vypustil.

Deník Anne Frankové

Slovácké divadlo uvádí toto představení v české premiéře. Podle stejnojmenné knihy skutečné autorky Anne Frankové ho nastudovala režisérka Zoja Mikotová.

Třináctiletá německá židovská dívka si deník začala psát v roce 1942 a nepřestala až do srpna 1944. Popisuje v něm nejen svou rodinu a přátele, ale později i nucený úkryt v Amsterodamu, ve kterém rodina strávila více než dva roky, aby unikla deportaci do koncentračních táborů. Tomu se ale nakonec nevyhnula. Anne zemřela v Bergen-Belsenu. Její otec ale válku přežil a rozhodl se deník vydat.

Kniha byla přeložená do mnoha jazyků a stala se jednou z nejčtenějších na světě.

Dramaturgie představení se ujala Iva Šulajová, hudbu složil Zdeněk Král. Na scéně se v roli Anne střídá Monika Horká, Jitka Josková, Alžběta Kynclová, Anna Pospíchalová a Jaroslava Tihelková.

Ty nově vydané zápisky jsou o mnoho jiné?
Zdají se mi nesmírně zajímavé a cenné. Je to nádherný dokument, o tom, jak se Anne jako třináctiletá školačka přesunovala s rodinou do úkrytu, jak se později stala osobností, která i v krušných podmínkách nerezignuje na život a přemýšlí o tom, co bude po válce. Je tam množství krásných věcí, ale samozřejmě i propadů. Pro mě bylo krásné najít v tomto díle tak bohatý materiál.

Ale asi nebylo jednoduché ho převést na jeviště, je to tak?
Já jsem si to moc přála. Na začátku proto, že hodně pracuji s neslyšícími a zaujalo mě, že v úkrytu vlastně celá rodina musela hodně času strávit v naprosté tichosti, aby se neprozradili. Pak ale jsem si uvědomila, že je to mnohem silnější látka.

Tvořila jste toto představení pro mladé lidi, nebo pro dospělé?
Menší děti četly upravenou verzi. Ta necenzurovaná, podle které je představení koncipované, je přece jen náročnější. Protože Anne během té doby skutečně vyspěla i rozumově. A na rozdíl od té dětské knihy, která je opravdu hezkým příběhem pro malé čtenáře, je toto divadlo pro dospělé. A především pro mládež.

Zoja Mikotová

Režisérka, herečka a pedagožka se narodila roku 1951 v Brně.

Vystudovala divadelní režii, kde se více věnovala pantomimě.

Před více než dvaceti lety založila na JAMU netradiční obor Výchovné dramatiky pro neslyšící.

Spolupracuje s Národním divadlem Brno, Divadlem Husa na provázku nebo Městským divadlem Zlín. V Uherském Hradišti režírovala v roce 2012 představení Oskar a růžová paní a Pinocchio.

Nebude to pro dnešní studenty příliš vzdálené?
Nemyslím si, protože dospívání není v žádné životní situaci lehké. A Deník Anne Frankové může být i jakýmsi symbolem toho, jak vlastně dospívat, jak hledat řešení, jak se vyrovnávat s problémy. V tom příběhu se mladí lidé mohou najít. Protože potíže, kdy mladí lidé zjišťují, že jejich rodiče nejsou tak ideální, jak si představovali, zažívají všichni, stejně jako Anne.

Je pro vás jednodušší vzít jako předlohu dokumentární deník než třeba klasickou prózu?
To ne. Na divadle má hra dialog a vyvíjí se jinak. Tady by mohl převažovat monolog, což jsme ale nechtěli. Proto je to taková koláž monologů, ale zároveň vytváříme životní situace. Rozhodně to klade velký nárok na herečky, které Annu ztvárňují.

Proč ji nehraje jedna herečka?
Protože jsme zvolili jinou variantu, kdy je na jevišti velká loutka, která představuje Annu. A pět hereček do ní vstupuje, každá svým temperamentem nebo emocemi a tvoří nakonec jednu velmi bohatou osobnost.

V některých vašich představeních si loutky vyrábíte sama. Platí to i v tomto případě?
Tentokrát ne. Seznámila jsem se s japonskou výtvarnicí Yumi Mráz Hayashi, která ji vyrobila. Byla to náročná a těžká řezbářská a pak i malířská práce.

Vy jste ve Slováckém divadle režírovala i úspěšné představení Oskar a růžová paní. Stejně jako v Anně i tady jste vyprávěla silný smutný příběh skrze mladého hrdinu. Je to pro diváky poutavější?
Myslím, že vidění přes mladého hrdinu je zajímavé. A mně osobně je to blízké. Pravda je, že objektivně jsou to smutné příběhy, ale oba také dávají naději, že i v těžkých situacích se dá žít důstojně a myslet na lepší chvíle. Mají obrovskou lidskou hodnotu.