Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Češi jsou pro Poláky nejoblíbenější národ. Naopak to neplatí, říká novinář

  9:23aktualizováno  9:23
Pět let působil zlínský rozhlasový novinář Petr Vavrouška v Polsku a během té doby pořídil řadu rozhovorů se zajímavými lidmi. Byli mezi nimi například bývalí prezidenti Wojciech Jaruzelski a Lech Wałęsa či režisérka Agnieszka Hollandová a herec Jerzy Stuhr. Vydal je v knize Polské duše.

Novinář Petr Vavrouška | foto: Zdeněk Němec, MAFRA

„Bylo mi líto, že jsem spoustu lidí zpovídal pro rozhlas i několik hodin a použil z toho do vysílání jenom pár minut. Tak jsem se rozhodl, že jim dám prostor v knížce Polské duše,“ říká čtyřicetiletý Vavrouška, který momentálně působí jako zpravodaj na Slovensku.

Podle čeho jste si vybíral osobnosti, které jste zpovídal?
Chtěl jsem, aby příběhy lidí byly atraktivní a zároveň dobře popisovaly dnešní Polsko a jeho historii. Aby to byly zajímavé životní osudy inspirativní i pro Čechy, kteří tak můžou lépe poznat Polsko, jež pořád tak trochu přehlížejí.

Který rozhovor byl pro vás nejzajímavější?
Asi ten s Witem Siwiecem, což je syn Ryzsarda Siwiece, který se 8. září 1968 upálil na stadionu ve Varšavě na protest proti okupaci Československa. V té době bylo na stadionu na sto tisíc lidí, kteří slavili dožínky, a bylo tam také vedení polské komunistické strany. Ryzsardu Siwiecovi bylo padesát let, neměl k naší zemi žádné vazby, ale byl to pro něho natolik silný moment, že se rozhodl obětovat vlastní život. Tehdy měl pět dětí. Jeho syn v rozhovoru popisuje, jak se rodina vyrovnávala i s tím, že se polský komunistický režim snažil tento příběh ututlat. Obecně vešel ve známost až v 90. letech. Rodina ještě za minulého režimu až na jednoho člena emigrovala do Kanady.

Pro našince jsou známější jména bývalého polského prezidenta Lecha Wałęsy, herce Jerzyho Stuhra nebo režisérky Agnieszky Hollandové.
Příběh Lecha Wałęsy je fascinující. Je to člověk, který pocházel z nuzných poměrů, žil na vesnici v domě s hliněnou podlahou. Stal se elektrikářem, pracoval v gdaňských loděnicích a založil opoziční hnutí Solidarita, v němž bylo deset milionů lidí. Dostal Nobelovu cenu míru a stal se prvním demokraticky zvoleným prezidentem Polska. To je příběh na filmový scénář. Ostatně režisér Andrzej Wajda o Wałęsovi před lety natočil film.

Petr Vavrouška

Narodil se v roce 1975 ve Zlíně. Začínal ve zlínské redakci MF DNES, od roku 2000 pracuje v Českém rozhlase.

V letech 2004 až 2008 působil jako zahraniční zpravodaj v Rusku a napsal tam knihu rozhovorů Ruské duše.

V letech 2009 až 2014 byl pracovně v Polsku, od loňského září je zpravodajem na Slovensku.

Získal řadu novinářských ocenění – Novinářská křepelka pro novináře do 33 let (2005), Mezinárodní cena Prix Bohemia Radio za investigativní reportáž Média v éře Vladimira Putina (2008), Nejlepší audiovizuální rozhovor (2012), Nejlepší rozhovor (2013).

Bydlí ve Zlíně. Je ženatý, má tři děti.

Jaký je jako člověk?
On je trochu morous. Těžko se s ním navazoval kontakt. Má řadu odpovědí naučených. V životě už dal tisíce rozhovorů. Musíte hledat téma, myšlenku, která je pro něj i čtenáře nová. Rozhovor jsme dělali celkem natřikrát v průběhu tří let. Možná ale o něco zajímavější byl pak pro mě rozhovor s jeho ženou Danutou, který je také v knize. Ta totiž napsala velmi otevřenou knihu o soužití se svým mužem. Byl to pohled manželky na to, jak její muž dělal politiku a ona byla na všechno doma sama a starala se o osm dětí. Ta kniha byla k Lechovi opravdu nekompromisně upřímná a tvrdá.

Jak na knihu Wałęsa reagoval?
Bral to jako podraz ze strany manželky. Bylo mu velmi nepříjemné, že ho vykresluje jako sobce, pro kterého byla rodina na druhém místě. Když jsem zazvonil u Wałęsů, otevřel pan prezident a ptal se, co tam dělám, když už jsme spolu rozhovor vedli. Řekl jsem, že jdu za jeho ženou. Bylo vidět, jak těžce nese, že není středem pozornosti on, nýbrž jeho manželka. Seděli jsme s paní Danutou v kuchyni a naštvaný Wałęsa byl nahoře ve své pracovně.

Váš rozhovor s Agnieszkou Hollandovou získal v roce 2013 Novinářskou cenu za nejlepší rozhovor.
Asi i díky tomu, že jsem odkryl úzkou vazbu světově uznávané režisérky s Českou republikou, potažmo s Československem. Vědělo se, že studovala v Praze na FAMU, ale už ne to, že chtěla požádat o české občanství. Pak ji ale naše komunistická bezpečnost zavřela do vězení, tak si to rozmyslela. Mluvíme i o životě v emigraci, návratu do Polska, židovských kořenech. A její „český osud“ se uzavírá tím, že zfilmovala příběh Jana Palacha, na což si u nás nikdo netroufl.

Jak složité bylo dostat se k bývalému komunistickému prezidentovi Wojciechu Jaruzelskému, který v rozhovoru působil překvapivě dost sebekriticky?
S rozhovorem souhlasil poměrně rychle. To, že se omlouval, souviselo s tím, že byl na konci života. Dva roky po našem rozhovoru zemřel. Možná to bylo jeho pokání a do jisté míry i alibi. Během rozhovoru jsem musel pořád myslet na to, že to byl komunista, politik zodpovědný za vyhlášení výjimečného stavu v Polsku v roce 1981. Ale současně to byl vzdělaný člověk a řekl bych, že i „formát“. Nestal se komunistou z vypočítavosti, ale z přesvědčení. To byl životní paradox, který mě na něm zajímal nejvíc. Pocházel ze šlechtické rodiny, tatínka mu zabili v gulagu, přesto se stal nositelem komunistické myšlenky. Pak se ale držel moci a na ideály zapomněl.

Jerzy Stuhr, jehož čeští diváci znají třeba z filmu Sexmise, mluvil hodně otevřeně o své rakovině. Také další zpovídaní Poláci působili vstřícně. Musel jste z nich osobnější věci „páčit“?
Přistupoval jsem k nim s empatií a pokorou, ale měl jsem také každého načteného, takže jsem mohl korigovat, co říká. To mohlo přispět k atmosféře vzájemné důvěry. Jerzy Stuhr navíc o své nemoci mluvil otevřeně, napsal o ní deník. Složitější už to bylo během rozhovorů s lidmi, kteří přežili koncentrační tábory. Nedokážeme si představit, co museli vytrpět, a i po těch sedmdesáti letech jsou to pro ně bolavá místa na duši.

Přiznám se, že nejvíc mě zaujal rozhovor s mladíkem Janem Melou, který přišel nejprve o bratra, potom po úrazu o nohu a ruku, a přesto dokázal pokořit Kilimandžáro, Elbrus a oba póly.
Jeho životní příběh je plný odvahy, boje o život, snahy se nevzdávat v žádné situaci. Je to poselství pro lidi, kteří mají menší potíže než on, a přesto si naříkají. On se nepoložil, dokázal vše zvládnout díky velké životní energii. Založil nadaci, která pomáhá lidem s podobným handicapem. Největší strach měl z toho, jestli si po amputaci najde dívku. A když jsem s ním dělal rozhovor, měl partnerku. A moc pěknou.

Platí pořád, že Češi vnímají Poláky negativněji než oni nás?
Podle průzkumů veřejného mínění jsou Češi pro Poláky nejoblíbenější národ. A naopak to rozhodně neplatí. S tím souvisí i fakt, že Poláci o nás vědí hodně, mají nastudovanou českou literaturu – a ne jen Čapka, Kunderu a Hrabala, ale i současné knihy. Znají nové české filmy.

Nesouvisí to ale s tím, že Čechům schází někdo jako spisovatel Mariusz Szczygiel, který je autorem bestselleru Gottland, v němž přibližuje Polákům střípky z naší historie?
Jeho pohled na nás je mimořádně zajímavý. On je takovým psychoterapeutem české duše. Napsal i další tři knížky o Češích, což k povědomí o nás v Polsku velmi přispělo. Ale myslím si, že i bez toho platí, že Poláci se o nás zajímají více než my o ně. Po roce 1989 jsme se zhlédli v Západu a nad Polskem tak trochu mávli rukou.

Proč to tak je?
Češi podléhají spoustě klišé. Například tomu, že jsou Poláci kšeftaři a mírně řečeno velmi mazaní. K negativnímu vnímání přispěly i skandály se špatnými polskými potravinami. To vše je škoda, protože se můžeme od Poláků i hodně učit.

Prošel váš vztah k Polákům nějakým vývojem?
Odjížděl jsem do Polska po čtyřletém pobytu v Rusku, které je pro novináře mimořádně atraktivní z pozitivního i negativního pohledu. Ale co budu dělat v Polsku, říkal jsem si? Brzy jsem však zjistil, že je to velmi zajímavá země, v níž se proplétá historie se současností.

Jste věřící člověk?
Nejsem, proto pro mě bylo překvapující, jaký vliv má ve společenském i politickém životě církev. Duchovní mluví v Polsku do spousty věcí, což je u nás nemyslitelné. Ale právě Mariusz Szczygiel se jako ateista snaží Polákům vysvětlovat, že se dá slušně žít, vychovávat děti i bez boha. Tak, jak to zvládají Češi. Občas.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Muž ohrožoval lidi na benzínce v Napajedlích mačetou.
Polonahý muž se přihnal na benzinku s mačetou pomstít zapuzeného kamaráda

Opilého výtržníka, který polonahý na pumpě ohrožoval lidi mačetou, krotili v pondělí v Napajedlích policisté. Muž přišel na benzinku poté, co odtud jeho...  celý článek

Konopí vypěstovala firma Elkoplast Slušovice.
Konopí bude pro stát opět pěstovat firma ze Slušovic, jeho cena vzroste

Když před dvěma lety dorazila do českých lékáren historicky první várka konopí, přivezla ji slušovická firma Elkoplast. Teď si ji Státní ústav pro kontrolu...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Stavební firma Imos Group má problémy. Neplatí a věřitelé chtějí peníze

Známá stavební firma Imos group, která sídlila na Zlínsku, je v insolvenčním řízení. Podniky i zaměstnanci po ní požadují dlužné peníze. Jednatel společnosti...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.