K soše Jana Antonína Bati naproti zlínskému mrakodrapu ve čtvrtek přibudou květiny. Dají je tam zástupci zdejšího magistrátu a připomenou tak 47. výročí jeho smrti.
Naproti tomu Uherské Hradiště, kde se nevlastní bratr světoznámého obuvníka Tomáše Bati narodil, podobnou připomínku nechystá. "Nic neplánujeme," potvrdil mluvčí hradišťské radnice Jan Pášma.
Jan Antonín Baťa i po téměř půl století od své smrti zůstává kontroverzní postavou, na niž se názory rozcházejí. Po smrti šéfa baťovského impéria Tomáše se stal jeho překvapivým nástupcem místo Baťova syna Tomáše juniora.
Jan Antonín se tak ocitl v nesmírně těžké situaci. V době hospodářské krize se musel vyrovnat veleúspěšnému bratrovi, kterého ve firmě uznávali jako pánaboha.
Baťovští pamětníci ho však viděli jinak: "Jan Baťa mohl zasednout za Tomášův stůl jako řidič zasedne k volantu, protože organizace, v níž má mít napříště hlavní slovo, tu stojí jako silný, dobře udržovaný automobil, takže řidiči stačí soustředit se na cestu jeho předchůdcem rovněž přesně vytyčenou," popisoval tehdejší situaci novinář Josef Vaňhara.
Ať tak či tak, Janův styl řízení firmy byl jiný. Už nerozhodoval vše jeden člověk jako za Tomáše, na vedení se podíleli ještě Hugo Vavrečka s Dominikem Čiperou. Situace se vyostřila s hrozbou války.
Jan byl emotivní typ, co na srdci, to na jazyku. To se ukázalo jako problematické například v roce 1937, kdy se obdivně vyjadřoval o stavbě autostrád nebo vysoušení Pontských bažin v Itálii, kterou ovládal diktátor Mussolini.
Příliš mu nepomohla ani návštěva říšského maršála Göringa a emigrace do Anglie, pak USA. Nakonec odešel roku 1941 i s rodinou do Brazílie, kde se snažil stavět satelity Zlína a znovu podnikat.
Zůstal tam až do své smrti v roce 1965, zlomený z poválečného rozsudku patnáctiletého vězení za to, že se nepřipojil k protifašistickému odboji. Toto rozhodnutí zrušil soud až v roce 2007, Baťovi potomci se teď domáhají také náhrady za znárodněný majetek v hodnotě zhruba pěti miliard dolarů.
